Carlos Hathcock

    příběh snipera zvaného 

  "Bílé Pírko"   

,,Vojenský odstřelovač má pro zásah k dispozici většinou velkou plochu cíle, od brady až po rozkrok.
Policejní sniper však musí být až chirurgicky přesný. Když se netrefí voják, nemusí se nic stát......
Když mine policista, může začít tragédie......

 Jednou bylo větrno a za den jsem chybil hned dva Vietnamce!

                                                                                                       Carlos N. Hathcock II.

Citace z Knihy hrdinů Spojených Států Amerických:

    Zbrojní seržant Carlos Norman ,,Gunny" Hathcock II. narozen  v roce 1942 patří k legendám amerických ozbrojených sil. Byl to nejlepší americký odstřelovač ve vietnamské války a nejznámější odstřelovač v celé historii USA. Jeho bojové úspěhy představuje 93 potvrzených zabití a snad až přes tři sta ,,nepotvrzených" zabitých vojáků severovietnamské armády a vietcongu. Byl vyznamenán nejvyšším státním vyznamenáním za záchranu spolubojovníků, při které sám utrpěl težká zranění.

                                                                 Spojené Státy Americké mu jsou navždy zavázány

                   

                                                                                                                                                   

Příběh "Bílého pírka"

Carlos vyrostl na farmě poblíž Little Rocku. Zamiloval si přírodu a lov, střelecký talent měl však od přírody. Od deseti let svými úlovky pravidelně přispíval do kuchyně. Hned po skončení školy si splnil sen a v 17 letech se stal námořním pěšákem. Jeho dovednosti při střelbě z pusky se ukázaly už v nástupním kurzu v Camp Pendleton. Stal se vynikajícím sportovním střelcem a v roce 1965 mezi 3000 účastníky ozbrojených sil vyhrál prestižní Wimbledonský pohár na 1000 yardů.


National Matches Camp Perry, Ohio. 26. srpna 1965

    Teprve ve Vietnamu se však Hathcock jako policejní seržant námořní pěchoty přihlásil do prvního odstřelovacího kurzu. Zde velmi brzy vynikl a jak sám později uvedl, že střílet není těžké, ale sniper se musí naučit především jinak myslet: "Pro odstřelovače je ze všeho nejdůležitější bezvýhradná a absolutní koncentrace. Nejprve na okolí, na každý lístek, na každé stéblo trávy. Splynout s okolím tak dokonale, že i ptáci a zvířata vás začnou považovat za neškodnou součást okolí. Pak přijde kořist, optika puškohledu si ji přitáhne blíže, vnímáte každý jeho krok, nádech a výdech. S žijete se s ním, víte co zamýšlí v nejbližší vteřině udělat. Již víte, že jste vítěz a vaše oběť je již mrtvá. Pomalý, jemný pohyb ukazováčku na spoušti je pak logickým a očekávaným koncem této dlouhé a napínavé hry...  Nedá se však říci, že by mě zabíjení bavilo. Je to práce kterou musí někdo udělat a já to umím dobře!" Vím, že jsem zachránil život spoustě našich vojáků. Když obyčejný voják pěchoty někoho zabije, neznal ho. Když pilot letadla či helikoptéry shodí své pumy, nezná cíle. U mě je to jiné, podívám se jim do tváře, vidím jak se usmívají či naopak zlostně řvou. Ve většině těch obličejů jsem pak viděl zvířecko-komunistickou krutost a nenávist. Mnohokrát jsem pak viděl výraz tváře komunistického severovětnamského důstojníka v té vteřině, když zabil nebo dal zabít nevinného civilistu. Pak jsem ho ukončil téměř z láskou. Spoušť jsem mačkal tak jemně, jako když motýl usedne na květinu, pak máte jistotu, že se hlaveň nevychýlí ani setinu milimetru. Pamatuji výrazy jejich obličejů, když je smrt v podobě mé kulky zasáhla. Neslyšeli výstřel, pouze cítili náraz do hrudi. Věděli, že jim život mizí a snažili se to pochopit. To byli okamžiky, kdy komunistická nenávist opouštěla jejich zlé a tupé výrazy a měnila se v prostý lidský strach, který v zápětí zastírala smrt."


První mise - Vietnam 1966

    Byl to nenápadný, usměvavý a drobný chlapík. Vážil 55 kilo. Při svém prvním turnusu 1966 - 67 ve Vietnamu se pohyboval se v okolí Da Nangu, kde se brzy stal postrachem a noční můrou Viet Congu. Ti mu začali říkali „Long Trang“ (Bílé Pírko), protože měl ve zvyku jedno bílé pírko nosit za svém mariňáckým kloboukem. Viet Congští povstalci, většinou zcela negramotní, "vzdělaní" pouze kmenovými bajkami a později násilně převychovaní násilnou komunistickou  propagandou, se samozřejmě Bílého pírka neuvěřitelně báli a sami legendy o jeho neuvěřitelných střeleckých schopnostech posilovali. I přes obrovský odpor dosazených čínských propagandistů věřili na jeho nadpřirozené schopnosti a jeho neviditelnost. Pověsti o něm se dostali brzy až za hranice Vietnamu a přímo ve Spojených státech ho v novinách ho jednou nazvali tou nejsmrtelnější zbraní Marine Corps.

    Hathcock také v roce 1967 zaznamenal odstřelovačský megaúspěch na nejdelší vzdálenost: Zastřelil příslušníka Viet - Congu přibližně na 2500 yardů, tedy na necelých 2,3 kilometrů!!!
Nechal si totiž u plukovního zbrojíře sestrojit vlastní pušku z Browningova velkorážního kulometu M2 na náboje 50 BMG (12,7x 99 mm), upravenou na jednoranovou funkci a doplněnou zaměřovacím dalekohledem. Klasické náboje do tohoto kulometu však na vzdálenost kolem dvou kilometrů nevyhovovaly kvůli svému velkému rozptylu. Gunny Hathcock si tedy náboje přebíjel sám. Pamětníci vzpomínají, že si s výrobou jediného kusu náboje hrál někdy i dva dny a jen na leštění kulky pro super minimální odpor vzduchu strávil dlouhé hodiny. Pak si vzal dva vojáky, nechal si tuto velepušku odnést na vzdálený kopec, vzal si do kapsy jeden jediný náboj a čekal zde celý den na svůj cíl. Pak spatřil o 2,3 kilometru dál vietnamského vojáka tlačícího bicykl naložený bednami se zbraněmi. Gunny odhadl vzdálenost, sílu a směr větru. Pak zamířil asi o sedm metrů vedle cyklisty a vystřelil ten jediný náboj. Svědci tohoto zásahu pak vzpomínali, jak neuvěřitelně dlouho čekali, než kulka doletí. Johna Burka už napadlo, že se jeho seržant netrefil, ale pak se Vietnamci rozprskl pod úderem kulky ráže 12,7 mm hrudník.
    Tento rekord pak čekal přes 20 let, než se ho podařilo kanadskému sniperovi v jiné válce překonat (ovšem se supermoderní puškou a nikoli s předělaným kulometem!)

 
Po návratu domů si Gunny změnil SPZ na Virginské značce svého auta:  „SNIPER“.


    Carlos "Gunny" Hathcock II. se do Vietnamu vrátil v roce 1969. Na svém prvním turnusu používal převážně Winchester Model 70 Targer rifle v ráži .30-06 s optickým zaměřovačem Unertl 8x s venkovními rektifikačními točítky, což bylo na tu dobu velice ojedinělé. Později začal používat Remington M-700 v ráži .308Win (7,62 NATO) s optickým zaměřovačem Redfield se zvětšením 3-9x. Pár dní po návratu do války společně s přítelem desátníkem Johnem Burkem zničili za pět dní prakticky celou rotu pravidelné severovietnamské armády. Jejich taktikou bylo pohyb ve velkých kruzích kolem pomalu postupující roty. Při úžasné schopnosti Hathecocka a Burkea se zamaskovat a být neviditelný i na několik málo metrů, nebyl velitel vietnamské jednotky schopen najít jakoukoli obranu. Druhý den byl tento Vietnamský velitel Hathecokem zastřelen. Velení převzal politický komisař a byl zastřelen ještě tentýž den při západu slunce. Další důstojník padl deset minut po převzetí velení! Ráno se velení ujal poslední žijící důstojník,  ale padl po třech hodinách. Rota měla více než třicet mrtvých a žádného důstojníka. Vojáků se zmocnila panika a strach, nevydrželi a rozprchli se. Během jejich útěku do okolí zabil Hathcock více než dalších patnáct utíkajících vojáků. Dle výpovědi Burkea střílel v intervalu 1,5 vteřiny na vzdálenost cca 750 metrů a každá rána byl zásah. Tento příběh, rozšiřovaný přeživšími severovietnamskými vojáky se rozletěl po celé zemi a vláda na Hathcockovu hlavu vypsala odměnu 30,000 dolarů. Pro pochopení výše této částky: na běžného zastřeleného amerického snipera byla Vietnamci vypsaná odměna 8 dolarů a v této době byl průměrný měsíční vietnamský plat v přepočtu cca 5 dolarů. Odměna 30 tisíc by tedy stačila průměrné vietnamské vesnici na asi 25 let žití.


2. mise - Vietnam 1969

Carlos Hathcock pokračoval ve svém nemilosrdném trestání severovietnamských vojáků. Byl v provincii Que - Son nejobávanějším nepřítelem. Když na něj byl vyslán profesionál - čínský, v Sovětském svazu vyškolení sniper, hrál s ním Hathcock čtyři dny hru na kočku a myš. Čtvrtého dne ráno se mu pak podařil mistrovský zásah. Zasáhl nepřátelského snipera tak, že kulka z Winchestera mod. 70 na 500 yardů prošla Číňanovi do oka přes optiku jeho vlastního zamovacího dalekohledu na pušce. Tento zásah je dodnes přednášen na všech sniper školách po celém světě. (Později tuto akci použil Steven Spielberg ve filmu Zachraňte vojína Ryana.) 
    Posledním husarským kouskem Gunnyho Hathecocka byl lov na generála Viet Congu. Na pozici vhodnou k výstřelu se plížil dva dny, pak musel překonat více než 1000 metrů přes otevřenou planinu, což mu trvalo další den a noc neustálého, velice pomalého plížení. Jeho rychlost pohybu byla asi kolem třech až pěti cm za minutu! Nepřátelské hlídky jezdily a procházely ne dále než 20 metrů okolo Hathcocka, který byl zamaskovaný na otevřené planině v trávě a nízké vegetaci. Pak přišlo ráno a jeden z nejpřísněji střežených generálů vyšel ze své rezidence. Gunny ležel skoro kilometr daleko, dva dny nejedl. Ležel na louce, sužován sluncem, pot mu stékal z čela a on nesměl udělat sebemenší pohyb. Trpěl obrovskou žízní, v jediné polní láhvi, kterou měl byly poslední dvě deci vody. Od prvních ranních paprsků slunce uplynulo sedm hodin, po celou dobu se nepohnul, snil o té polní láhvi a věděl, že pohyb pro ni by ho stál život. V okolí věděl o pozicích minimálně dvou čet severovietnamců, střežících generálův život.
    "Generál šel rychlou chůzí ke své limuzíně francouzské výroby, obklopen čtyřmi tělesnými strážci. Výstřel nikdo nezaslechl. Kulka proletěla mezi prvním a druhým strážcem a zasáhla generála do srdce. Vietnamec se mírně zaklonil a pomalu spadl dozadu, kde ho zachytili další dva strážci. Že je zastřelen, zjistili až za několik cenných minut, kdy se ho snažili oživit. Všichni se totiž domnívali, že generála postihl infarkt!"
    Hatheock se pak v nastalém zmatku pomalu pozpátku odplížil do džungle, kde měl vytypovanou únikovou trasu. Již předem si zde schoval dvě směrové miny. Zamířil je na cestu a poklusem opouštěl místo činu. 
    Výbuchy o dvacet minut později mu pak jasně řekli, že Vietnamci zahájili pronásledování, teprve o hodně později se ale dozvěděl, že výbuchy min zabili mimo jiné velitele generálovi ochranky a majora - generálova pobočníka. Oba tito muži totiž vedli pronásledování. Po zážitku s tajemným sniperem, v kterém Vietnamci poznali pověstmi opředeného Bílého Pírka a po smrti dalších velitelů se nenašel nikdo, kdo by překonal strach a vedl pronásledování. Gunny Hatheock se tedy vracel více než pět kilometrů nepřátelským územím, aniž by se kdokoli pokusil ho zastavit!
 



Jedna z pušek Carlose Normana ,,Gunny" Hathcocka II. dnes vystavená v jeho škole

 

NO MAN LEFT BEHIND!

 - NIKOHO TAM NENECHÁME

    Ironií osudu, ale i důkazem povahy a hrdinství Carlose "Gunnyho" Hathcocka je, že byl vyznamenán nejvyšším vojenským vyznamenáním za záchranu lidských životů, nikoliv však za excelentní službu s dlouhou zbraní, coby odstřelovač.
     Při jeho druhém turnusu ve Vietnamu 16. září 1969, řídil osobní pancéřované vozidlo, když najel na velkou protitankovou minu. Došlo k explozi a Hathcock byl výbuchem vyhozen z vozu, kde padl do krátkého bezvědomí. Poté co se probral, nedbal na svá zranění a byl si vědom, že v hořícím autě je ještě jeho sedm kamarádů. Ani chvíli nezaváhal o nebezpečnosti situace a vrátil se postupně pro každého z nich a odtáhl je všechny do bezpečné vzdálenosti od vozu, který byl v plamenech. Dbal pravidla „NO MAN LEFT BEHIND“- „NIKOHO TAM NENECHÁME“. Ačkoli už na něm hořela uniforma, ještě se vracel a všech jeho sedm kamarádů toto díky němu přežilo!
    Při této záchranné akci sám utrpěl závažná a skoro smrtelná poranění. Popáleniny měl na 80 procentech těla! Z toho popáleniny třetího stupně pak na více než 40 procentech. Tři týdny byl v komatu, během toho byl evakuován do Brooke Army Medical Center v Texasu, kde podstoupil 13 těžkých operací kůže. Perfektní práce lékařů mu umožnila znovu se vrátit k dlouhé zbrani a práci s ní. Po návratu do aktivní služby pomáhal zakládat a vytvářet školu odstřelovačů na mariňácké základně v Quanticu, stát Virginia. Dále se podílel na vytvoření dalších nejprestižnějších škol mladých odstřelovačů, jako je třeba škola ve Waynesboro, Virginia Beach.

                                
Deset let po válce ve Vietnamu


A jedna z posledních fotek tohoto snipera

ONE SHOT - ONE KILL

-
JEDEN VÝSTŘEL - JEDNA SMRT

    Mimo jiné i tato zranění po čase přispěla k jeho odchodu do výslužby. Gunny sloužil u Marine Corps bez 55dní celých 20 let. V únoru 1996 po rozsáhlé kampani a obsáhlém dopise svých spolubojovníků a kamarádů z řad Marine Corps byl po právu vyznamenán Medailí Cti za své zásluhy ve službách státu s dlouhou zbraní.
    Během předávacího ceremoniálu dostal od svého velitele plaketu, kde stálo: „BYLO TAM MNOHO MARIŇÁKŮ A BYLO TAM MNOHO MARIŇÁCKÝCH STŘELCŮ, ALE BYL TAM JEN JEDEN MARINE SNIPER-GUNNERY Stg.CARLOS N. HATHCOCK II.
  One Shot-One Kill.“

    I přesto, že se mu toto vyznamenání dostalo na sklonku života, byl vždy hrdý na to, že na obou turnusech ve Vietnamu, kdy byl jako velitel odstřelovačů, nezemřel pod jeho velením ani jediný muž.

    Dva týdny na to se Gunnyho zranění výrazně zhoršilo a nejlepší z nejlepších odstřelovačů světa Carlos N. Hathcock zemřel. O jeho lidských kvalitách vypovídá, že mu na pohřeb přijelo více než tři tisíce přátel.
 

 


Hathcockovo škola sniperů dnes

 


Pomník Carlose N. Hathcocka II. odhaluje jeho syn Carlos Hathcock III.
- je "mariňák" a jde v otcových stopách....

 

 

Dle více zahraničních zdrojů

sepsal  Miki