Přípravy

Jednoho krásného, typického večera v saloonu nám došlo, že je nutné sbližovat kolektiv. Po dlouhém přemýšlení jsme se rozhodli, že ideálním místem k sblížení bude podniková dovolená. Pravda, nebylo jednoduché vybrat místo, které by se líbilo a vyhovovalo všem neboť naše zájmy se rozcházejí. Naštěstí poradila žena našeho podnikového kamaráda Jardy, Maruška. Prohlásila, že jediným místem, kde bychom si všichni něco našli, může být jedině snad Disneyland. Po krátkém šoku jsme tento nápad označili jako realizovatelný a rozhodli se opravdu jet. Bohužel jsme nemohli ale všichni, protože pozice na barech je nutné držet a tak naše barvy v Disneylandu ve Francii budou zastupovat pouze: Miki, Appem, Hanička a Kačenka. Po krátkém boji si Hanička vydobyla účast svého přítele Petra. Naopak ostatní jednomyslně odsouhlasili účast Marušky a pasovali ji do funkce odborné poradkyně výpravy. Maruška účast přislíbila, ovšem prohlásila, že se nehodlá s kufrem tahat sama a tedy je nutné přibalit jejího muže Jardu. Tímto tedy byla naše výprava kompletní a byl i určen termín zájezdu.
                Začalo balení. Do funkce kuchařů této výpravy byli zvoleni Miki a Appem a ti mimo stanů, spacáků a ešusů a obdobného standardního vybavení přibalili tajuplnou, černou kovovou bednu a odmítali komukoliv prozradit k čemu slouží.
                Sraz byl stanoven na neděli devátou hodinu ráno. Doopravdy jsme se sešli v 9:45 neboť Maruška prohlásila, že bez umyté hlavy neodjede a proto byl odjezd posunut. Vyjeli jsme.

Cesta

     Rozdělili jsme se do dvou posádek. Vedoucí vozidlo Ford Galaxy ve složení Miki, Jarda, Appem, Maruška a druhé vozidlo Škoda Octavia s posádkou Petr, Hanka a Kačenka.
     Asi do poloviny Německa cesta probíhala bez závad, ale pak se nám ztratilo druhé vozidlo. Neboť jsme prozíraví,  s touto situací jsme počítali a Petr měl za úkol zajistit radiostanice. Bohužel nás ale vybavil produktem Walkie-Talkie evidentně čínské produkce v maskáčové úpravě, jejichž dosah 25- 75 metrů se ukázal jako krajně nedostatečný. Až k Francouzské hranici jsme se tedy hledali. Po této drobné nehodě jsme se již pečlivě hlídali a společně dojeli až k Paříži, kde jsme měli vyhlédnutý malý rodinný kemp Madame Demoisille. Majitel byl velmi přátelský a za velmi slušnou cenu 100€ na tři dny nás ubytoval.
První den výpravy končil, takže jsme už jen postavili stany a před spaním uspořádali opulentní hostinu složenou za všech nezkonzumovaných lahůdek co měli posádky připravené na cestu.
 

Disneyland

     Ráno začalo ve znamení malého výbuchu. Rozespalí účastníci výpravy vylézali ze stanů a vyděšeně sledovali Mikiho a Appema jak v oblaku mastného, černého dýmu poskakují kolem již výše zmíněné černé kovové truhly, ze které šlehaly vysoké plameny. Ukázalo se, že se naši kuchaři vybavili českou polní kuchyňkou ze 60. let napájenou benzínovou letlampou, která měla občas tendenci vybuchnout. Během 15 minut byl zlikvidován metr čtvereční trávníku a uvařena kvalitní snídaně. Účastníci výpravy se shodli na faktu, že absence jídelního stolu je problém, nikoliv však neřešitelný a od vedlejší chatky odcizili kuchyňský dřez i s dřevěnou skříňkou, který se ukázal být jako stůl ideální.
     Vyjeli jsme do Disneylandu, který je fantastický. Už jen parkoviště má rozlohu Ruzyňského letiště. Po zaparkování nemusíte do vzdáleného Disneylandu jít pěšky, ale můžete se nechat odvést na pohodlném pojízdném chodníku. Po této technické vymoženosti jsme dojeli až k pokladně, kde došlo k malé hádce, neboť částka, kterou po nás chtěli za vstup se diametrálně odlišovala od částky slibované na internetu. Slovní přestřelka s pokladní skončila naším neúspěchem a každý z nás musel zaplatit 53€. Mlčky a znechuceně jsme šli dovnitř. Miki všechny uklidňoval, že po návratu domů zdraží pivo a všem zvedne platy.
     Jako první atrakci jsme jednomyslně zvolili jízdu zmenšeninou původního westernového vláčku s nádhernými Pullmanovi vozy. Všichni usedli na pohodlné dřevené lavice, pouze Miki na zem do dveří, řka aby lépe viděl. První zastávka, kde jsme ještě ale nevystupovali, bylo westernové městečko. Po malém incidentu s průvodčí, která odmítla vlak dále vypravit, dokud si Miki nesedne na lavici, jsme vyjeli na další zastávku Fantasy World. Zde velmi nasraná průvodčí Mikiho opět usadila na lavici a na třetí zastávce jsme již raději vystoupili.
     Mimo spousty jiných nádherných věcí jsme zde nalezli podivnou věc, kterou jsme se rozhodli absolvovat. Nevíme jak se jmenovala francouzsky, ale my ji pracovně nazvali „ spadla lžička do kafíčka“. Jednalo se o zvláštní hrnečky do kterých jsme se posadili, ony se točili kolem své osy a to všechno se šíleně točilo dokola. Všichni jsme se vesele bavili, až na smutnou Kačenku, na kterou nezbyl hrneček. Další kolo této atrakce jsme se všichni dobře bavili pozorováním hrnečků až na Kačenku, která jako jediná rotovala ve svém hrnečku. Po tomto drobném fopá, jsme Kačenku uklidnili slibem, že jí již neopustíme a vyrazili dál.
     V Disneylandu je opravdu obrovská spousta atrakcí, takže nemůžeme podrobně popisovat všechny, kterých jsme se účastnili, jen zmíníme Pinokio jízdu nebo úžasnou jízdu na lodích v podzemních řekách ostrova Jacka Sparowa. Disneyland je rozdělen na různé sekce, takže chvíli jdete starým Egyptem, pak divokým západem nebo třeba Asií. Vše naprosto nádherně udělané, nejde o filmové kulisy, ale o nádherně propracované stavby s vymazlenými detaily.
      Pak jsme nalezli první horskou dráhu. Zběsilé železné vagónky vyjížděli na Skalisté hory, aby z nich mohli podat do hlubokých údolí, projíždět řekami nebo jezery a snažili se cestující vysypat při lopingu po jedné koleji. Všichni se náramně bavili až na Kačenku a Mikiho, kteří vypadali, že prožívají svojí poslední hodinku.    
     Pak to přišlo! Hanička začala náhle poskakovat, tleskat, vydávat neartikulovatelné zvuky a kamsi se rozběhla. V domnění, že zešílela jsme ji následovali a pak nám to došlo. Poblíž šel strýček Skrblík, zřejmě Haniččina láska z dětsví. Naše barmanka se na vyděšenou kachnu zuřivě vrhala a snažila se ji políbit na zobák. Petr se tvářil žárlivě, ale Hanička zastavit nešla. Jak nám později sdělila, obejmutí strýčka Skrblíka, psa Doofyho a Mickeyho Mouse byl její dávný sen. Ještě další hodinu jsme pak strávili pozorováním náruživé Haničky, jak odhání plačící děti od překvapených Disneyho postaviček a mucká se s nimi. Pak jsme jí sebrali kačera Donalda, vrátili ho dětem a Haničku odvlekli.
      K velké nelibosti Kačenky a Mikiho další naše kroky vedli k horské dráze Indiana Jonese. Kačenka byla od prvopočátku rozhodnuta tuto kratochvíli vzdát a Miki předstíraje statečnost prohlašoval, že si to také dá. Toto ovšem jen do okamžiku, kdy spatřil, jak důlní vozíky této dráhy míří v lopingovém výkrutu k zemi. Miki zezelenal a připojil se ke Kačence. Zbytek naší výpravy to ovšem nevzdal a horskou dráhu si maximálně užil.
      Pokračovali jsme dále do pohádkové části Disneylandu, kde nám Maruška slíbila úžasnou jízdu na lodičkách mezi zpívajícími loutkami dětí z celého světa. Pluli jsme ve člunech po příjemně chladné vodě podzemního světa a malé děti nám zpívaly písničku skládající se ze slov ňa ňa ňa. Tato atrakce by jednoznačně byla splněným snem každého pedofila. Písnička byla tak chytlavá, že jsme ještě po zbytek celého dne slyšeli ňa ňa ňa ňa ňa v podání Kačky a Hanky. Nutno dodat, že když děvčata zjistila, že ňa ňa ňa ňa ňa dohání Jardu k šílenství své úsilí znásobila. Ve zbytku dne jsme absolvovali mnoho dalších kratochvílí jako byla laserová střelnice nebo Star Wars trenažér, který simuloval let raketoplánem. Jako poslední atrakci jsme si nechali Space Mission 2 o které se rozepíšeme více. Z vleku jsme viděli poměrně velkou budovu na které byla velká šikmá roura, kterou byla vystřelována raketa s lidmi. Miki všem vysvětlil, že dle jeho úvahy budeme vystřeleni šikmo nahoru a poté sklouzneme zpět „ Je to jednoduchý, to zvládneme“! Později se ukázalo, že se Miki velmi mýlil.
      Všichni jsme mu věřili a tak jsme svorně vyrazili. Už po vchodu do budovy, jsme poznali, že vše bude jinak. Všude byla varování, nákresy připoutání, varování před zlomením krční páteře a z této taškařice, byli vyloučeny osoby z nemocemi srdce, hlavy nebo tlaku. Kačenka i jiní členové výpravy začali v obličeji blednout, ale Miki všem vysvětloval, že je to opravdu nevinné.
      Když se na televizních obrazovkách na zdech začaly promítat vyděšené obličeje předchozích návštěvníků, Kačenka náhle zavyla. A bez předchozího varování se vrhla na dveře nouzového východu. Dveře zapraštěly v pantech, rozlétly se a Kačena s rychlostí gazely proběhla před konsternovanými zaměstnanci, poškodila několik dalších dveří a vyběhla ven. Zbytek expedice její zbabělé chování odsoudil a hrdinně pokračoval k raketě.

Cesta na Mars

     Jak jsme vás v minulé kapitole informovali, naši hrdinové nastoupili do rakety, zatím co Kačenka zajišťovala expedici zvenčí. Let který následoval prožíval každý jinak, ale v této kapitole ponecháme místo Mikimu, neboť ten prožil poslední minuty svého života: „Pevně jsem věřil tomu, že raketka s námi vyletí do padesáti metrové výše a pak nevinně sklouzne dolů. Pevně jsem se přitiskl do sedačky a těšil se čím mě pan Disney překvapí.
      Raketka opravdu vyletěla mírnou rychlostí vpřed, zastavila se a já očekával líné sklouznutí dolu. Ovšem sadista Disney překvapil! Raketa prudce vyrazila vpřed, oční bulvy mi zatlačila hluboko do lebky. Cítil jsem že umírám, ale ještě vnímal okolí. Všem překvapením nebyl konec, raketa se zřejmě utrhla od kolejí, provedla s námi ukázkový loping a chvíli jsme letěli vzhůru nohama. V temném tunelu, kterým jsme jeli se objevily ohnivé kruhy a já pochopil, že uhořím. Raketka se obrátila o 180 stupňů, já opět ucítil pod hýžděmi lavici a ochranný rám mě přestal škrtit. Cítil jsem, že stále kamsi letíme, superobrovský tlak mě tiskl do sedačky a toužebně očekávaná smrt se nedostavuje. Náhle jsem ucítil brždění, pomyslel jsem si, že to snad již mám za sebou, začal jsem již opět dýchat a otevřel poprvé oči.
      Dostavil se šok. Místo toužebně očekávaného nástupiště jsem před sebou uviděl zářící planetu Saturn! Pochopil jsem, že jsme na vrcholu letu a ještě mě čeká návrat. Nemýlil jsem se. Raketa se pomalu, smutně překlopila a já před sebou uviděl hlubokou, černou bezednou propast posetou stříbrnými hvězdami. Nevím ani jestli zavyly motory, ostatní cestující nebo já. Raketa vystřelila vpřed a vrhla se do propasti. Zaryl jsem prsty do kolen, bohužel ne svých, zavřel oči, tiše se modlil. Nebudu vás dál zdržovat pocity, které má člověk padající v autobusu do Macochy, ale nejde o pocity příjemné. Nevím, jak a kdy se raketka vrátila na nástupiště, příjemná Francouzska mě probudila a řekla, že mám vystoupit. Potácel jsem se z budovy, kde jsem potkal své přátele. Všichni vypadali jinak, než bych čekal. Někteří zvraceli a někteří se křečovitě radovali řka, že se jim to líbili. Nevěřím jim, zvláště potom, co jsem viděl Petra líbat zem.
 

Paříž

     Následujícího rána nás probudil správce campu. Netvářil se nijak příjemně, naopak agresivně a mumlal cosi o ukradeném umyvadle, ukazujíc přitom na náš apartní stoleček. Hanička nasadila milý úsměv, perfektní angličtinu a pokusila se toho dobrého muže uklidnit. Toto se však nezdařilo, muž nám dřez zabavil a vyhrožoval vyhozením z campu.
     Miki zvolna vstal ze země, uchopil muže kolem ramen a kamsi ho odváděl. Nikdo jsme netušili, co má v plánu a co se stane. Zřejmě nikdy nezjistíme co se dělo, ale Miki se po dvaceti minutách vrátil ověšený dvěma malířskýma kozama a obrovskou dřevěnou deskou, z čehož jsme si postavili nový, daleko větší stůl. Pak Miki vytáhl z kapsy hrst žetonů na sprchy a sdělil nám, že nám je správce posílá zdarma, jako pozornost podniku a omluvu. Při odjezdu z campu jsme správce viděli živého, což nás příjemně překvapilo.
     Tento den jsme si vybrali jako cíl výpravy město Paříž, od které jsme byli vzdáleni pouze 30 km. Netušili jsme však, že zácpa na Pařížských silnicích začíná již výše zmíněných 30 km před městem a tedy jsme si užili čtyřhodinové cesty rychlostí 8 km/h.
     Paříž nás mile překvapila. Jejich široké vozovky většinou postrádají dopravní značení, motocyklisté si svévolně vytvářejí své jízdní pruhy mezi auty stojícími v zácpách a jejich největším koníčkem je amputace zpětných zrcátek či rukou vystrčených z vozidel. Mezi vozidly se jako lasičky protahují černošští adolescenti, špinavým hadrem vám opatlají přední sklo a s výrazem masového vraha žádají za tuto službu poplatek. Ačkoliv nevíme jak, ve zdraví jsme se dostali do centra, dokonce i zaparkovali a po malých peripetiích s parkovacími automaty mohli zdárně opustit vozidla.
     Byli jsme v Paříži. Svorně došli posledních pár metrů k Eiffelovce, odehnali asi 120 černochů a arabů snažících se nám prodat suvenýr a zahájili poradu co budeme dělat dál. Naše výprava se rozdělila na dvě skupiny: ženy navrhovaly vyjet nahoru na věž a pak památky, zatímco muži trvali na muzea války a hlavně rychlém odchodu od Eiffelovy věže. Bylo jisté, že k vzájemné dohodě obou stran nedojde a tak bylo nutné se rozdělit. Aby naše dívky nezůstali osamoceny na pospas nástrahám velkoměsta, mužská část ze svého středu vyvrhla Petra a přidělila ho ženám jako bodyguarda. První skupina tvořena tou krásnější částí naší výpravy vyrazila hrdě na Eiffelovu věž. Je poněkud pravda, že naše dívky byli překvapeny délkou fronty, která dosahovala asi půl kilometru, ale byli statečné a vytrvali. Poněkud menším problémem se ukázalo, že fronta, kterou po hodině a půl vystáli je pouze na pěší výstup, Petr se rozplakal, ovšem ženy po vzoru české velikánky Vlasty, hrdinky dívčí války boj nevzdali a přesunuli se do vedlejší fronty, kde strávili další příjemné dvě hodiny.
     Dvě hodiny uplynuly jako voda, výtah na slavnou věž se přiblížil na dohled a my se těšili na vytoužený cíl, některá z nás nevhodně podotkla, jak je věž vlastně vysoká. Kačenka zezelenala, otočila se na obrtlíku, celkem bez problémů rozhrnula dav a prchla do přilehlého parku. Náš zbytek vyjel výtahem až do poloviny věže a kochali se výhledem na Paříž. V této chvíli Petr přestal litovat svého odloučení od mužské části výpravy a kochal se pohledem na město. Romantiku této chvíle nechtěně, ale rázně ukončila Hanička, neboť jí při kochání uvízla hlava mezi mřížemi a nešla vyndat. Maruška si naštěstí vzpomněla, jak se vyndavá klíště a usilovným kroucením hlava vyklouzla zpět. Tato drobná nehoda nijak nezabránila chuti pokračovat v expedici a děvčata vyrazila do nejvyššího přístupného bodu eifelovi věže, kde byl výhled skutečně excelentní.

Zatímco děvčata okupovala eifelovu věž, mužská část výpravy zuřivě hledala muzeum armády. Nevíme jakým nedopatřením jsme si spletli budovu, ale stalo se. Mikimu se sice zdálo divné, že ostraha muzea má samopaly a cesta je zatarasena protiteroristickými bariérami, ale Jarda s Appemem tvrdili, že jsme správně.
      Když nás ten voják vyváděl z ministerstva obrany, přátelsky nám vysvětlil, že muzeum je o kousek vedle. Obešli jsme blok a nalezli malý neoznačený vchod. Opatrně jsme vešli, překvapili postaršího vrátného a optali se ho, zda jsme skutečně v muzeu. Vrátný překvapeně kýval hlavou a cosi mumlal francouzsky. Slušně jsme u poděkovali a šli dále do budovy, ačkoliv nám jeho mumlání začalo připadat skoro jako protest. Teprve později jsme pochopili, že tato budova je slavná invalidovna, tedy „Všechna vojenská muzea v Paříži pod jednou střechou“ a my omylem vešly personálním vchodem. Pak nám ale došlo, že jsme ušetřili 30€ za vstup, rozjařili se a vesele se vrhli do prohlídek. Popisovat zde co se nachází v jednotlivých expozicích nebudeme, neboť to by vydalo na samostatnou kapitolu.

     Oběma skupinám den příjemně uplynul, kupodivu jsme se i našli a neboť již byla patrná naše únava, vyjeli jsme zpět ke campu. Zde nás u vrat očekával správce, tvářil se zlostně, zřejmě našel spálený trávník, ale kupodivu nic neříkal.

 

Disneyland Studios

      Přiblížil se poslední den naší výpravy, my se jednomyslně rozhodli, že Disneyland byl rozhodně lepší než Paříž a proto ho navštívíme znovu. Chybou se ukázalo, že jsme věřili turistickým průvodcům, že vedle Disneylandu, který jsme všichni označili za fantastický, leží ještě jeden park jménem Walt Disney Studios. Předpokládali jsme, že bude stejně skvělý a nyní tedy půjdeme do tohoto. Pokud vy čtenáři těchto stránek budete o podobném výletu uvažovat, počítejte s tím, že tento park je daleko menší a daleko méně atraktivní. Tímto ale v žádném případě nechceme říci, že by si tam člověk svoji zábavu nenašel.
      Zaplatili jsme obligátních 53€ za osobu a hurá dovnitř. Ihned po vchodu do parku se Petrovi maniakálně zableskli oči, když v dálce viděl obrovskou, napůl zbořenou věž s nápisem Tower Terror a snažil se odtáhnout výpravu tímto směrem. Zbytek výpravy se proti němu postavil jako jeden muž a tento nápad zamítli. Všichni jsme se rozhodli, že dnešní den musíme zahájit lehčeji a pohodověji. Děvčata se tajně těšila na nevinné dětské písničky a Jarda se obával ňa ňa ňa ňa ňa. Naše plány ovšem nevyšly neboť Petr využil našeho váhání a zavedl nás před atrakci s nevinným názvem… Armagedon.
      Nahnali nás jako ovce do drátěného chlívku, kde jsme byli nuceni poslouchat drastickou muziku občas podbarvenou lidským výkřikem bolesti. Pak se otevřeli dveře a pustili nás do jakého si přednáškového sálu, kde nám dlouze cosi francouzsky vysvětlovali. Jediné co jsme pochopili je, že budeme vpuštěni do děje stejnojmenného filmu a to do té části kdy američtí astronauté vstupují na ruskou orbitální stanici.
       Otevřeli se dveře rakety a my vstoupili. Byli jsme v obrovské kulaté místnosti, která byla řídícím střediskem ruské orbitální stanice. Byla naprosto realisticky vyvedená, všude řídící pulty, ovládací panely a obrazovky, na kterých jsme mohli sledovat děj kolem této stanice. O tom co kde je jsme se mohli informovat na tabulkách či varováních samozřejmě vyvedených v azbuce. Trochu nás překvapilo zjištění, že místnost je vzhůru nohama a tedy křesla i panely jsou tedy na stropě.
       Pak to přišlo! Americký raketoplán se pokusil připojit, toto však selhalo a došlo k velkému ohnivému výbuchu těsně vedle nás, takže jsme cítili teplo plamenů. Požár byl naštěstí okamžitě uhašen vodním hasícím systémem, který ovšem zcela ignoroval naší přítomnost.
      Celá stanice se otřásala, praskaly a bortily se ocelové nosníky. K dovršení všeho se na jednom místě protrhl plášť a dovnitř vletěl kus meteoritu. Najednou se rozsvítilo, my si uvědomili, že planetu zachraňovat nemusíme a vše bylo jen jako. Ženy přestaly ječet, děti přestali čůrat a Appem se přestal pokoušet ukrást kosmonautickou helmu s nápisem CCCP. Vyšli jsme ven a byli příjemně překvapeni, že jsme ještě na zemi.

Pokračovali jsme dál k atrakci zvané Aerosmith Rock n roller coaster. Letmým pohledem jsme zjistili, že opět jde o taškařici pokoušející se návštěvníky zabít, případně zbavit duševního zdraví. Stateční pokračovali dovnitř, rozumní šli na ven cigáro.
       Zatímco Miki s Kačenkou venku kouřili a gratulovali si k rozumnému rozhodnutí, zbytek šel hrdinně dovnitř. Humor nás ale rychle přecházel, když jsme viděli nasedat lidi do vagónků, které simulovaly start pomocí katapultu letadlové lodi. Ozvalo se odpočítávání, vozík neuvěřitelnou rychlostí vyrazil vpřed, osádky zaječely a zřejmě zemřely.
       Do teď statečná Hanička zbledla, vytřeštila oči a dožadovala se schématu únikových východů. Pouze nátlak ostatních účastníků jí donutil k účasti.
       Nasedli jsme. Vyslechli si odpočet, pak jako kdyby náš vozík nakopl kůň, vystřelil do neznáma. Řítili jsme se neuvěřitelnou rychlostí vpřed. Znenadání se vagónky vznesli vzhůru a v lopingu jsme padali zpět. V této rychlosti a hlavou dolů to byl neuvěřitelný zážitek. Opět obrovskou rychlostí jsme letěli do kopce, kde se koleje zlomily a padali jsme zpět dolů. Příjezd k nástupišti byl pro většinu z nás vysvobozením, i když je nutno dodat, že několik slabomyslných jedinců se během dne na tento nesmysl vrátilo.
       Všichni jsme se sešli na další atrakci, kterou tvořili automobiloví kaskadéři. Pozorovali jsme napodobeninu filmového náměstí, kde se v neuvěřitelné rychlosti honila auta, motocykly, mezi tím vybuchovaly barely benzínu a pobíhali zuřivě střílející muži. Velmi efektní byla vozidla, které se po nehodě rozpůlila, či vozidla která létala vzduchem. Velmi zajímavé bylo, že nás filmoví kaskadéři nechali i pohlédnout pod pokličku svého umění a prozradili některé ze svých triků. Asi nejzajímavější bylo vozidlo s karoserií namontovanou na podvozek opačně - čili zběsile couvající vozidlo vlastně jelo dopředu. Nechyběl ani pád člověka za střechy, průjezd vozidla výlohou, nebo uhoření motorkáře. Podívanou ukončil skok auta z prvního auta a serie mohutných ohnivých explozí.
       Po zkušenosti s vláčky na katapult, jsme již do zmíněné Tower Terror raději vyslali na průzkum pouze Petra s Appemem. Informace, které přinesli nás ostatní moc nepotěšili. Naši průzkumníci zjistili, že kratochvíle spočívá v tom, že vejdete do starého špinavého hotelu plného duchů, výtah vás vyveze asi do osmého patra a pak s vámi bohapustě žuchne dolů. Petrovo dovětek: „Je zvláštní pocit pod prdelí chvíli necítit sedačku“ skutečně k další návštěvě nikoho rozumného nezískal. Pouze Hanička, zřejmě postižena duševním narušením utrpeným katapultem souhlasila s tím, že si ve svém volnu ještě odskočí nechat se zabít ve výtahu. A opravdu tuto činnost společně s Petrem a Appemem několikrát absolvovala. Nutno podotknout, že zbytek výpravy nepostrádajíc zdravý rozum do tohoto výtahu nevstoupil.
       Když se tito tři vydováděli a pořadatelé je odmítli nechat spadnout výtahem asi po patnácté, mohli jsme se přesunout dále. Čekala nás projížďka trailery přes slavná Hollywoodská studia. Projížděli jsme přes sklady kulis a dalšího filmového vybavení, např. zaparkovaná letadla z Pearl Harboru a dinosaury. Vrcholem prohlídky pak dozajista byla návštěva těžařského pole, kde vinou zemětřesení došlo k výbuchu benzínové cisterny a následně benzínového rezervoáru. Naše tahače se otřásaly, zem se chvěla a hořící cisterna se na nás valila. V poslední chvíli jsme byli nečekaně zachráněni vodou z prasklé přehrady. Nevýhodou je, že po tomto zážitku můžete sušit oblečení a kupovat nové cigarety.
      Dále jsme jeli do dalšího studia, tentokrát z filmu Draci. Vjeli jsme do naprosto autentického zbořeného Londýna, kde se právě probouzel drak a chrlil oheň. Pak po prohlídce autoparku filmových studií s nádhernými exempláři policejních aut tato prohlídka skončila.

 

Dáda Patrasová

      Chtěli jsme také vidět nějakou inzerovanou Live Show s disneyovskými postavičkami a tak jsme zamířili do paláce kde se tato show dála. Ihned po vchodu do sálu jsme si museli sednout na koberec a koukali na podium, kam vesele vtančila francouzská obdoba Dády Patrasové.
      Byla veselá, přátelská a na zabití. Neustále nám zpívala, nutila do radostného skandování, veselého potlesku, občas vtančila mezi nás, hladila nás po hlavičkách a vůbec to bylo hezké. Na podium za ní vybíhali méně známé disneyho postavičky ve formě maňásků. Když se asi jako pátý v řadě objevil veselý instalatér ve žluté přilbě a vesele si zpíval společně se svým kladivem a sikovkami a to vše v závějích veselých bublinek z veselých mega bublifuků, Miki s výkřikem „ tady nebudu „ uchopil Appema a společně se zvedli a po vzoru Kačenky se protlačili ven nouzovým východem. Učinili tak rázně a to i přes protesty překvapeného pořadatele.
 

Hledá se Nemo aneb vypráví Kačenka

"Od dětství jsem odpůrkyně čehokoliv vyššího, než je houpačka a řetízkový kolotoč na poutích jsem vždy považovala maximálně za vhodný větrák. Od návštěvy Disneylandu jsem si slibovala mnohé, avšak ani ve snu mě nenapadlo, že bych někdy usedla do tak nemožné věci, jako byl kovbojský vláček předevčírem. Dnes jsem si pečlivě hlídala, kam jdu a i před usednutím na obyčejnou lavičku jsem do ní vždy minimálně dvakrát preventivně čutla, zda se neotáčí, a proto nemohu pochopit, jak se mi přihodilo to, co Vám nyní budu popisovat.
        Od rána jsem se těšila na atrakci hledání Nema, neboť tu pohádku zbožňuji a co by se při ní také mohlo stát, že? Je pravda, že když jsme k ní šli, Miki mě strašil, že to prý bude drsná horská dráha. „Určitě kecá!“ Vůbec, chce mi to zkazit, je to hnusnej šéf a nemá mě rád! Jdu tam! Je skvělé, že jdeme všichni, bude to skvělé završení tohoto výletu.
       Vystáli jsme velmi dlouhou frontu a již přijeli vozíky ve tvaru želviček. Trochu mě vystrašilo, že jsou v nich bezpečnostní sedačky s opěrkou hlavy a takové to velké zajišťovací železo proti vypadnutí. Usedla jsem a tiskla si to železo co nejvíce do břicha.
„Nechce to zaklapnout, ježíš maria, co budu dělat!"  Pak v tom na štěstí cvaklo a zajistilo se to.
       Vozíky se rozjeli rozumnou rychlostí vpřed a já pozorovala rybičky namalované na zdech.
       Pak to přišlo! Vozík se rozjel jako šílený, začal rotovat kolem své osy a z prudka vyrazil do kopce.
       Asi jsem omdlela. Bohužel mě probral jakýsi lupanec a já si uvědomila, že kamsi padám. Naštěstí stále ještě ve svém vozíku. Otevřela jsem jedno oko a to že jsem viděla jednak žraloka a druhak jakýsi tunel zprudka vedoucí dolů, tak jsem ho zase raději zavřela.
        Situace se horšila, neboť koleje vedli do jakési obrovské studny a já cítila, jak padám dolů v jakési obrovské spirále. Ten hloupý vozík se ke všemu ještě stále točí dokola a já se se stále propadala kamsi do hloubky.
       Zřejmě jsem zase omdlela, protože mě probudil blesk fotoaparátu, když si mě rozesmátý Appem fotografoval a vše naštěstí končilo. Vystoupila jsem z vozíku a chtěla jít ven. Šlo to divně, nohy jsem měla jaksi gumové a žaludek tam, kdy jindy mívám rameno.
       Venku se na mě všichni smáli, ale viděla jsem je mlhavě. Pak mi kdosi řekl, že jsem na vozíku do té propasti sjížděla po boku a mě se chtělo zvracet.
       Nevím kdo, ale někdo prohlásil, že ten závěr byl jako kdyby Nemá hodili do hajzlu a spláchli. Myslím si, že měl pravdu!