Německá armáda vždy byla pionýre

MP40
aneb

Mikiho nalejvárna o "nejlepším" samopalu všech dob

Video ze střelby (zatím není zmenšeno)

Velmi dlouho jsem přemýšlel o tom sepsat něco o MP40, což je bezesporu moje nejoblíbenější zbraň. Svého prvního mazlika jsem získal v roce 1985 a šlo o totální prorezlý šrot ve stavu vylučujícím výstřel, ale po natažení klapnul a to mi tenkrát stačilo. S touhle příšerou jsem přišel MP40 na chuť a skutečně se do nich zamiloval. Nedokáži uvést jak a kdy přicházely další a nechci popisovat kolik jich celkem mám dnes. Snad jen řeknu, že hodně. Mým článkem nechci konkurovat jiným spisovatelům, zvláště když o MP40 už vznikly i knihy. Tenhle článek má začínajícím fanouškům MP40 říci vše co by měli vědět o této zbrani a hlavně popsat pocity které má střelec.

Asi v době kdy vznikal tento článek vyšla kniha Samopal M.P.38 a MP 40 od Martina Helebranta. Čekal jsem na ni, abych ji porovnal s mým článkem. Je zajímavá, velmi podrobná, v mnoha věcech se shodujeme, ale v mnoha rozcházíme. Co chybí v knize a co my dodáváme, je osobní zkušenost z touto zbraní. Každopádně ale pokud o tuto zbraň máte zájem, doporučujeme přečíst obojí.

Jak přišly samopaly a co to je?

"Již v roce 1915 si nechal Hugo Schmeisser patentovat zbraň střílející pistolové náboje v plně automatickém režimu (dávkou) – Maschinenpistole"

Samopal je ruční, dlouhá, samočinná zbraň - tedy schopná střílet dávkou a používající pistolové náboje. Tímto posledním bodem se liší od útočné pušky, která ostatní body splňuje, útočná puška používá své speciální náboje, většinou někde mezi pistolovým a puškovým. Výhodou samopalu je malá váha, vysoká kadence, malé rozměry a možnost rychle doslova"posypat prostor palbou". Jeho nevýhodou je právě použití pistolového náboje, protože má malý účinný dostřel (100-150 m). Také nízký účinek pistolové munice se v boji může výrazně projevit. Obecně platí, že samopal je ideální zbraní pro policejní jednotky nebo pouliční boj.

U nás se tento název chybně používal pro útočné pušky: Samopal vzor 58. Zřejmě z důvodu zvyku armáda po vyřazení samopalu vz. Sa 24 a Sa 26 zavedla tento nový a název ponechala.

Německá armáda vždy byla pionýrem v průzkumu a nasazení nových zbraní. Toto platí také u samopalu /automatické pistole/ (neplést si z automatickou puškou) již za I. Světové války. Němci ale nebyli první, to byl italský Villar Perosa od Abielema Revelliho. Tento samopal se tvarem blížil spíše kulometu, měl dvojnožku, držel se za dvě madla, měl nabíječe ale protože používal pistolové střelivo, řadím ho mezi samopaly. Tento první samopal měl řadu nedostatků, přesto jej italská armáda zavedla do výzbroje. Používal se zvláště při zákopových bojích a v horách buď podepřený dvojnožkou, nebo nesený ve speciálním postroji na prsou. Nejpodstatnější problémy představovala příliš velká rychlost střelby (2000 ran/min), což mělo za následek rychlé přehřívání, dále špatná přesnost, minimální stabilita a nadměrná hmotnost 8 kg. Ukořistěné kusy němci používali pod označením Sturmpistole M 18. Hlavně ale pochopili nutnost zavedení zbraně, která by byla ideální na boj z blízka nebo čištění zákopů. Tedy na rozdíl od Perosy zbraň snadno přenosnou, lehkou a spolehlivou. Těsně před koncem války byla vypsána soutěž, kterou vyhrál Schmeisser se svým MP 18. Patentován byl v prosinci 1917 a jako pokusná zbraň přijat do výzbroje speciálních útočných oddílů Sturmtruppen v létě 1918. Vyráběla ho firma Theodor Bergmann v Suhlu. Plán počítal se zavedením i do běžné armády, je ale vidět, že velení ještě nechápalo funkci samopalu a původní plány počítaly s obsluhou o dvou mužích, z nichž jeden měl funkci střelce a druhý nosiče munice. Nesená zásoba střeliva tvořila přes dva tisíce nábojů. Do konce války stačila armády odebrat pouze 10 000 těchto zbraní.

italský Villar Perosa

MP18

Německu jako poraženému státu bylo zakázáno Versaillskou smlouvou pokračovat ve vývoji a výrobě většiny zbraní pro armádu. Armáda (Reichswehr) nesměla samopaly mít vůbec a tak již vyrobené převzala policie. Bylo hledáno mnoho cest jak toto obejít., např firma Rheinmettal odkoupila malou zbrojovku ve Švýcarsku a pokračovala zde ve vývoji samopalu, tak vzniká MP34 neboli zde Solothurn S1-100. Další vývoj probíhal v např Rakousku. Ještě před tímto vzniká MP 28 od Schmeissera u firmy C.G. Haenel Suhl a v pozadí nestojí ani zbrojovky Vollmer a Erma Werke. Zajmavostí je, že MP 28 přesně okopírovali angličané pod názvem Lanchester.

MP 28

Lanchester sub machine gun

MP 34

Proběhlo ještě mnoho pokusů se samopaly, ale žádný úspěšně. Jediný, který nesmím zapomenou zmínit je MP 35 označovaný někdy jako BMP 35 (Bergmann Maschinenpistole) vyráběný zprvu v Carl Walther Zella-Mehlis. Tohoto velmi precisního samopalu se během války vyrobilo 40,000 a většinou byly dodány do SS nebo Policie. Zajímavé je, že tento samopal se vyráběl (i když v malém měřítku) až do roku 1945.

MP 35

Posledním ve vývojové řadě německých samopalů než se zrodil M.P. 38 a MP 40 je EMP 36 od Erma Erfurt. I když je podobný MP 40 existuje mnoho rozdílů. Má přepínač režimů palby umístěným nad spouští. Pažbička a předpažbí je na rozdíl od následovníků MP 40 a 38 ze dřeva. Montážní šroub na spodku zbraně je již podobný následovníkům. Velkou změnou dle mého k dobru je natahovací páka závěru vlevo. Jde vůbec o první německý samopal s levým natahováním. Výhoda je jasná, střelec nemusí pustit pistolovou rukojeť (a prsty u spouště). Unikátní je nahnutí zásobníkové šachty cca 30 stupňů do leva. Poprvé se objevuje sklopná pažba, lišta pod hlavní a tak charakteristický hák pod ústím. Je poměrně mnoho dohadů na co vlastně je, já si tyto háky vysvětluju jednoduše tak, že tato zbraň byla původně primárně určena do obrněné techniky a tedy hák sloužil k zamezení zasunutí hlavně zpět do střílny při "poskočení" vozidla a tedy dávce uvnitř.

Velkou zajímavostí je, že se dochovaly pouze dva exempláře a to jeden v USA a druhý u nás ne vojenském muzeu na Žižkově. Ten americký má údajně velmi zajímavou minulost, ale není potvrzená. V roce 1943 byla údajně skupina dobrovolníků připravovaná na přísně tajnou tajnou misi, jejímž cílem byla likvidace Hermanna Göringa. Pokusu o atentát na Göringa byl plánován v Karinhallu asi 40 kilometrů severovýchodně od Berlína. Karinhall byl jedním z mnoha Göring extravagantních domů a byl pojmenován po jeho zesnulé ženě. Tým měl být vysazen v blízkosti Karinhallu v noci, ale nepovedlo se, protože měl být velmi dobře střežen německými výsadkáři a tak vše mělo skončit přestřelkou. Během zmatku údajně americký major proklouzl do hlavní budovy, kde tento exemplář našel. Pověst už nevypráví, jak se s ním dostal zpět do států, ale hezky se to poslouchá.

EMP 36

Pak se ale zrodil přímý předchůdce legendy! Armádní zbrojní úřad (Heereswaffenamt) přijal nový samopal M.P.38 (Maschinenpistole 38) na náboj 9 mm Parabelum či 9x19 mm od firmy Erma - Erfurter Maschinenfabrik GmbH. Samopal jako zbraň se hodil pro vznikající taktiku Blitzkreegu. Rozjíždí se výroba, nejen u Ermy, ale už ji u Haenel. O tuto zbraň projevuje mimo armády i velký zájem SS. Do začátku války je armádě předáno 8500 těchto samopalů, mimo jiné pro potřeby tankového vojska a výsadkářů a celkem jich bylo vyrobeno okolo 40 000. Technicky se samopal se vyznačuje hlavní bez pláště, pod kterou je hliníková nebo bakelitová lišta a výstupek. Pistolová rukojeť a předpažbí mezi spouští a zásobníkem bylo již vyrobeno z bakelitu, Samopal má sklopnou kovovou ramenní opěrku. Má neuzamčený, masivní dynamický závěr s předzápalem. Úderníková pružina je uložená uvnitř teleskopického systému trubek, chránící ji před znečištěním. Napínací páka závěru jednoduchého typu je umístěna na levé straně. Samopal nemá přepínač způsobu střelby a umožňuje pouze střelbu dávkou. Díky poměrně nevelké kadenci lze s určitou mírou zručnosti střílet i jednotlivými ranami. Nízká rychlost palby se projevuje kladně na přesnosti střelby a také vystřílení všech nábojů ze zásobníku trvá déle. Je dosažena pomocí pneumatického tlumiče, tvořeného odpruženým pístem ve tvaru tyčky, uloženým uvnitř úderníku. Hledí samopalu se skládá ze dvou plátků se zářezy - pevného a sklopného. Muška je chráněna prstencovým chránítkem.

M.P. 38

Legenda přichází

"Němci mají Schmeisera!"

Na tuto větu je zřejmě alergický každý milovník zbraní. MP 38 nebo 40 se říká po celém světě "Šmajzr", ale je to špatně (i když v hovoru to používám také, zní to dobře a těžko se to odnaučím). Na vývoji MP 40 spolupracoval konstruktér Heinrich Vollmer a Hugo Schmeisser s jeho vývojem neměl nic společného. Když M.P.38 vystřídal slavný MP 40 (Maschinenpistole 40) nevím proč, ale z názvu zmizely tečky, nejde o chybu, opravdu to tak bylo. MP40 byl nejpoužívanější německý samopal v letech druhé světové války a bylo vyrobeno více než milionu kusů. Markantní rozdíly mezi 38/40 jsou: masivní tělo závěru s frézovanými podélnými drážkami bylo nahrazeno hladkým, lisovaným a bodovaným. Šachta pro zásobník, která měla původně na boku dva protilehlé otvory, byla nahrazena šachtou bez otvorů a nakonec s rovnoběžnými žebry. Kompletace nového samopalu probíhala z dílů dodávaných různými subdodavateli, první samopaly vyrobila zbrojovka Steyr-Daimmler-Puch ve v roce 1940, teprve po ukončení výroby M.P. 38 se rozběhla výroba u firem Erma a Haenel. Samopal nikdy neměl přepínač střelby, při troše cviku lze střílet jednotlivými ranami, záleží pouze na šikovnosti střelce. Hlavní výhodou mezi oběma typy byla jednodušší (nikoli levnější) výroba MP40. Na rozdíl od 38 měla 40 během války několik změn a modifikací:

MP40 (všimni si páky závěru "2.modelu")

1. model - 1940

Zásobníková šachta nemá prolisy. Napínací páka závěru je jednoduchá oblouková. Matice upevňující hlaveň je šestihranná.

2. model - 1941-3

Zásobníková šachta má již prolisy. Napínací páka závěru je nová, výsuvná, umožňující zajištění závěru v přední poloze, znemožňující nechtěné natažení či výstřel. Matice upevňující hlaveň má pouze dvě dotahovací hrany.

3. model - 1943-5

Zásobníková šachta má prolisy. Napínací páka závěru je nová, výsuvná. Matice upevňující hlaveň má dvě dotahovací hrany. Pistolová rukojeť je v jednom celku s tělem zbraně.

4. model - 1944 - 45
Mění se materiál pažbičky a lišty pod hlavní (plech, hliník, jiné náhražkové materiály) a zjednodušuje výroba.

5. model - 1942 (ale reálně 44) - MP40/I
Pod zásobníkovou šachtou je jakýsi trychtýř umožňující zasunutí dvou zásobníků vedle sebe, po vystřílení jednoho se posunul druhý zásobník a mohlo se pokračovat ve střelbě. Dodnes se zachovalo jen několik kusů v obrovské hodnotě, já se s jediným setkal v Londýně v Imperial War Museu a u vitríny jsem strávil asi hodinu.

Mnoho autorů uvádí více či méně modelů - záleží ale jen na názoru pisatele, Německo používalo mnoho náhražek a součástky dodávalo mnoho dodavatelů a kombinovalo se, takže modelů vzniklo dle mého názoru nedopátratelně.

M.P.38 MP40 1. model MP40 2. model

Díky kamarádovi se nám podařilo získat exkluzivní fotografie MP40 prvního typu!

Značení

Značení výrobce je obvykle vyraženo na vrchu krytu závěru spolu s datem výroby např: "ayf 43" = Erma Erfurt 1943. Ta používala do roku 1941 kod "27" a od tohoto roku "ayf".

Erma - "ayf" nebo "27" Steyr - "bnz" nebo "660" Haenel "fxo"

Kódové označení dalších německých zbrojířů

Do roku 1938:
BSW - Berlin-Suhler-Waffen-u. Fahrzeugwerke, Suhl
S/27 - Erfurter Maschinenfabrik GmbH, Erfurt
S/42 - Mauser-Werke A.G., Oberndorf
S/147 - J. P. Sauer -und Sohn Gewehrfabrik, Suhl
S/237 - Berlin-Lübecker Maschinenfabrik, Lübeck
S/243 - Mauser-Werke A.G., Berlin-Borsigwalde

V letech 1938 až 1940:
BSW - Berlin-Suhler-Waffen-u. Fahrzeugwerke, Suhl
27 - Erfurter Maschinenfabrik GmbH, Erfurt
42 - Mauser-Werke A.G., Oberndorf
47 - J. P. Sauer -und Sohn Gewehrfabrik, Suhl
147 - J. P. Sauer -und Sohn Gewehrfabrik, Suhl
237 - Berlin-Lübecker Maschinenfabrik, Lübeck
243 - Mauser-Werke A.G., Berlin-Borsigwalde
337 - Berlin-Suhler-Waffen-u. Fahrzeugwerke, Suhl
660 - Steyr-Daimler-Puch A.G., Steyr

V letech 1940 - 1945:
ar - Mauser-Werke A.G., Berlin-Borsigwalde
ax - Erfurter Maschinenfabrik GmbH, Erfurt
ayf - Erfurter Maschinenfabrik GmbH, Erfurt
bcd - Gustloff Werke, Weimar
bnz - Steyr-Daimler-Puch A.G., Steyr
byf - Mauser-Werke A.G., Oberndorf
ce - J. P. Sauer -und Sohn Gewehrfabrik, Suhl
dot - Waffenwerke Brünn A.G. (Zbrojovka Brno a.s.), závod Brno
dou - Waffenwerke Brünn A.G. (Zbrojovka Brno a.s.), závod Povážská Bystrica
duv - Berlin-Lübecker Maschinenfabrik, Lübeck
swp - Waffenwerke Brünn A.G., závod Brno (jen v roce 1945)
svw - Mauser-Werke A.G., Oberndorf (jen v roce 1945)
svw MB - Mauser-Werke A.G., Oberndorf (zbraně vyrobené v roce 1945 pro okupační správu)

Názor střelce

Jak doufám, tato část článku Vám přinese nejvíc, údaje výše uvedené buď znáte a nebo si je můžete najít v knihách nebo na internetu. Já bych se ale s Vámi chtěl podělit zejména o osobní prožitky s touto zbraní a ty jen tak neseženete. Již sem uvedl, že v kontaktu s touto zbraní jsem více než šest let. Mám z mnoha exemplářů odstříleno mnoho nábojů a protože se aktivně věnuju reenacementu, tak cca 3,000 nábojů cvičných (slepých). Myslím, že můžu tvrdit, že tuto zbraň znám velmi dobře. Rukama mi prošlo asi dvacet těchto skvělých samopalů, z čehož byla více než třetina střelby schopných. Sám vlastním několik MP 40 a bohužel pouze jeden M.P.38. Střelba s tohoto samopalu je velmi příjemná. Malý, lehký, dobře se drží, velmi snadno změníte úhel střelby. Při troše šikovnosti můžete střílet i jednotlivě (nemá přepínač). Do 50 metrů je i relativně velmi přesný. Maximální vzdálenost na kterou jsem střílel je cca 75 - 90, ale to už přesnost dost klesala. Samozřejmě je rozdíl, zda střílíte jednotlivě či dávkou. Při střelbě dávkou má MP40 tendenci se zvedat nahoru a protože je velmi lehký, snadno vám to "ujede". Když střílel poprvé můj kamarád, ani neví jak, odnesla to zářivka :D Bát se ale nemusíte, MP40 má pomalou kadenci a středně zkušený střelec ho snadno zvládne. Střelba z typů 38/40 je stejná a není v ní rozdíl. Stejně tak vnitřní součástky můžete u obou zbraní zaměnit. Ze všech válečných zbraní je zde nejjednodušejší výměna zásobníku. Rozborka je vysloveně radost a zkušenému střelci trvá cca 5 - 10 vteřin. Opakuji, to není to překlep - opravdu tento samopal máte rozebraný za max. za 10 vteřin a jsem schopen to i ukázat.

Závady zbraně

Když jsem připravoval tento článek, setkal jsem se s různými názory na závady MP40, tady je můj názor:

Nečistoty - S tímto jsem se nesetkal, "válčil" jsem s ním v létě v zimě a považuju ho za velmi spolehlivý. Samozřejmě pokud do výhozního okénka hodíte hrst hlíny nebo sněhu, jak se mi to povedlo, nevystřelí, ale to žádná zbraň. Během bitev mi neselhal kvůli běžným nečistotám nikdy.

Zásobník (nepodaný náboj) - S tímto se občas setkal u MP 40 nebo 38 každý a stěžovali si na to i vojáci za války. Je nešťastně řešený - je dvouřadý s jednořadým vyústěním. Dochází zde tedy ke srovnávání nábojů pod sebe a může se stát, že vždy druhý náboj se vzpříčí. Způsobuje to držení zbraně za zásobník nebo i mírná nečistota a je nutné zbraň držet za zásobníkovou šachtu a zásobníky udržovat v čistotě. Z tohoto důvodu vznikly v pozdější době v zásobnících boční prolisy, aby udržely podavač a náboje kousek od stěny zásobníku.

Munice - Odpovědně mohu prohlásit, že MP40 skousne naprosto cokoli.

Špatné držení - Ano, na to pozor! MP40 se během palby nesmí držet za zásobník, ale za šachtu. Pokud totiž držíte zbraň za zásobník, můžete ho mírně naklonit (zásobník v šachtě může mít vůli) a díky náklonu dojde ke špatnému podání nového náboje.

Samovolný výstřel - Za šest let se mi to nikdy nestalo, ale nevylučuji to. Jednak se MP40 může natáhnout třeba při seskoku z náklaďáku, závěr je poměrně těžký a slyšel jsem, že se to již stalo. Já zažil, že při průchodu lesem mi větev natáhla závěr, ten nedojel až k záchytu, spustil se, nabral náboj, ale naštěstí se vracel pomalu a nedošlo k výstřelu. Tomuto mělo právě zabránit zavedení nové páky závěru, ale moc jí nepoužívám a myslím, že ani vojáci tenkrát. Prostě to beru jako daň za jinak výhody super jednoduchého samopalu. Pozor na manipulaci s nataženým samopalem! Záchyt závěru tvoří ozub na závěru a protikus pákou vedený od spoušti. Prakticky u každého mého kusu byly tyto hranky již ojeté a někdy špatně držely. Takto jsem zahvězdil kdysi na střelnici, když se můj mazlík rozhodl vyplivat celý zásobník (32 nábojů) najednou, to neuděláte nic, než jen držíte samopal, míříte někam do bezpečného místa a čekáte.

Vzpříčený náboj - může se stát u každé zbraně zejména s dvouřadým zásobníkem, pokud se to děje, nejčastěji je to vina zásobníku, buď je moc omlácený nebo si prostě nesednul s konkrétní zbraní. Jednou jsem to zažil vadou zbraně, ale stačilo přeleštit náběhovou plošku před komorou a byl klid.

Špatně vyhozený náboj - pokud se tohle stane, 99% poškozený vytahovač. Geniální konstruktér zbraně myslel i na to, závěr má příčnou díru, tou prostrčíte jehlu úderníku, vyklepnete vytahovač a nasadíte nový. Včetně sborky a rozborky máte hotovo za minutu (tedy pokud máte náhradní u sebe). Většinou ho mám pod pažbičkou zabalený v papírku a s dojetím jsem ho u jednoho samopalu našel originál na tomtéž místě zabalený v kousíčku válečných novin. Hold myšlení německého samopalníka bylo stejné.

Jiné závady - prakticky se nesetkáte. Samozřejmě, že po 70 letech potřebují drobné kosmetické opravy, ale odmění se Vám věrností a spolehlivostí.

Vytahovač

Nákres MP40 - klikni pro zvětšení

MP40/II

Nasazení

Ihned v počátku zapomeňte na to co jste viděli ve filmech nebo na reenactmentových akcích, že MP40 má skoro každý voják. Na četu, která má cca 40 mužů bylo přiděleno cca 5 samopalů, zbytek tvořili pušky 98k a kulomety. Divize o počtu 16,799 mužů (+ zabezpečovací personálu) měla pouze 500 - 700 samopalů, zařazeny pak byly u důstojníků, poddůstojníků, řidičů, spojek, telefonistů aj. Do boje se jich tedy mnoho nedostalo. Jak válka pokračovala, počty samopalů se zvyšovaly a naopak počty vojáků klesali (je míněno tabulkově i reálně) tedy divize měla 10 - 12,000 vojáků a samopalů bylo přiděleno 1 - 5,000 kusů. Mnohdy byl reálný počet samopalů trochu vyšší, protože velitelé tolerovali reálné zvýšení počtu samopalů získaných na bojišti nebo je vojáci měnili za pušky z jednotkami vystřídanými na pozicích - tím samozřejmě stoupala palebná schopnost jednotky. Nedocházelo tedy k tomu, co občas vidíme, že (skoro všichni měli schmeisera). Tyto čísla platí pro pěchotu. Pro jiné druhy vojska (pancéřové, výsadkové aj.) platili jiná počty.

Příslušenství

Co by byl samopal bez zásobníku. K této zbrani patří rovný dvouřadý zásobník s jednořadým vyústěním na 32 nábojů ráže 9mm, tento zásobník považuji za jednu z drobných slabostí zbraně. Je poměrně dlouhý, takže znemožňuje palbu v leže, respektive střelec se nemůže tolik přitisknout. První zásobníky byly hladké, pozdější verze měly již podélné prolisy - značeny jsou 38und40, z čehož je jasné, že slouží pro oba výše uvedené modely.

Nejčastější variantou sumek byl pár (pravá a levá), každá z nich měla tři samostatně uzavíratelné kapsy. Na levé sumce je kapsa pro plničku a čištění. Sumky se navlékaly na opasek na levou a pravou stranu břicha, materiál byl použit různý, převážně látka (kůže).

Řemen byl dodávaný jednoduchý, kožený s identickým jezdcem jako na karabině Mauser 98 a opatřený jednoduchou čepičkou pro provlečení a uchycení. Nejčastěji byly řemeny kožené, ale jsou k vidění i látkové.

Neméně důležitým příslušenstvím je plnička zásobníku - opět se potvrzuje, že Němci mysleli na všechno. Plnička je skvělá věc, která Vám umožní rychlé a bezbolestné plnění (nebolí prsty) zásobníků do konce. Bez ní je kompletní naplnění na 32 nábojů pracné a zdlouhavé. I slavní Američané jinak myslící na každou pitomost na toto u svých thompsonů pozapomněli.

Posledním doplňkem MP40 je krytka na ústí hlavně Mündungsschöner, šlo o zbytečně složité zařízení a tak jí brzy vystřídala čepička Mündungskappe. Byla jednoduchá, levná, plastová a hlavně pokud na ni voják zapomněl, bez problémů ji první ranou prostřelil.

Srovnání

MP 40 můžeme srovnat se samopaly které proti němu bojovaly. Na toto srovnání má samozřejmě každý odborník jiný názor, dnes ještě zkomplikovaný o názory "počítačových bojovníků", kteří ho sice ještě ve skutečnosti ani neviděli, ale přece ho "Dobře znají z her, kde je to docela reálný!" Mé srovnání je čistě subjektivní názor získaný střelbou a to ze všech níže uvedených samopalů (mimo PPD).

Sten gun

Extremně jednoduchá konstrukce, která byla částečně inspirovaná ukořistěnými MP40, zapomenuto však bylo na jakoukoli estetiku. První verze Mk. I ještě vypadala jako zbraň. Zjednodušená a nejrozšířenější verze Mk. II, kterou vyrobili v extrémním množství byla nazývána "instalatérovou noční můrou". Nepohyblivá mířidla znemožňují přesnost palby. Z tohoto samopalu sem nikdy neměl dobrý dojem a s MP 40 je nesrovnatelný. Jedinou výhodu vidím v zásobníku z boku, kdy se střelec může při palbě v leže lépe přitisknout k zemi.

PPD 40

PPŠ1 41

Samopal PPŠ-41 vystřídal PPD 34 a 40. Vyráběl se ve zbrojovkách i v civilních závodech. Vojáci mu s láskou říkali papaša. U prvních se hlaveň vyráběla prostým přeříznutím hlavní starých pušek Mosin-Nagant 1891, když byly rozřezány napůl a každá tak poskytla hlaveň pro dva samopaly PPŠ. Byl jednoduchý a méně nákladný na výrobu. Bylo ho vyrobeno několik miliónů kusů. Nebyl ale dokonalou zbraní. Pouzdro závěru se deformovalo a stejně tak se při střelbě deformoval i zásobník. Ten byl těžký a nedal se doplňovat náboji, dokud nebyl úplně vyprázdněn - při otevření bubnu totiž napnutá pružina podávacího mechanismu vymrštila zbylé náboje ze zásobníku. Vratný systém závěru byl opatřen fíbrovým nárazníkem a ten se ničil během střelby. Závěr je velmi volný a díky tomuto fungoval i v krutých mrazech, prachu, po namočení nebo znečištění. Kadence je 900 ran/minutu, což je jako kulomet. Pravdou je, že byl mezi německými vojáky oblíben, ale stejně tak byl zase mezi ruskými oblíben PM 40. Každopádně ze zde uvedených je po Berettě nejlepším konkurentem MP 40, i když podle mne ani zdaleka nedosahuje jeho kvalit.

M1A1 Thompson

Tento samopal pocházel z modelu M1928 A1 stejné ráže, ale byl zjednodušen. Měl volitelné přepínání mezi poloautomatikou a plně automatickým módem. Používal munici ráže .45 v dvaceti nebo třiceti ranných zásobnících nebo padesáti ranný bubnový zásobník (bubnový již do M1A1 zasadit nelze). Rychlost střelby se pohybovala mezi 600 a 725 ranami za minutu. Byl velmi těžký a velmi náročný na výrobu, materiály i nástroje. Tato zbraň byla velice spolehlivá a fungovala. Velký počet těchto samopalů byl dodán do Ruska v rámci Smlouvy o půjčce. První závadou je po hmotnosti a pak "neohrabanosti" také špatná manipulace. Naprostou hovadinou, ve skutečném boji životu nebezpečnou je pak výměna zásobníku. Musíte se totiž trefit jezdcem zásobníku do drážky v těle zbraně. Během manévrů v "boji" jsem to párkrát dělal a když jde do tuhého, určitě budete vaklat se zásobníkem kdekoli jinde než právě v té drážce! Náboj .45 je sice účinný, ale pro samopal zbytečný. Prostě - nemám ho rád.

M3 Grease Gun

Samopal M3 byl jednoznačnou americkou odpovědí na MP 40 a měl nahradit výrobně náročný a drahý samopal M1 Thompson. V letech 1942-43 byl překvapivě vyvinut pobočkou koncernu automobilky General Motors, což je vidět a vypadá jako automobilový tlumič. Samopal se vyráběl sériově v letech 1943-45. První verze (M3) měla velmi atypické natahování závěru řešeno pomocí kliky na pravé straně pouzdra závěru (zřejmě přebytek kliček na okénka aut), pozdější verze od roku 1945 měla pod odklopným víkem vybrání pro prst přímo v těle závěru. Střelba bylo možná pouze dávkou u obou variant. Do konce války bylo vyrobeno 680 000 těchto samopalů. Hrubé opracování, viditelné sváry, nemožnost jakkoli upravit mířidla. Další velkou závadou je složitá rozborka a velké množství malých součástek. Při rozborce musíte odstranit lučík a na devadesát procent si při tom roztrhnete kůži na kloubech ruky. Pokud ho srovnáte s německým MP 40, máte pocit, že ho vyráběl váš soused doma v garáži.

Beretta mod. 38

Samopal Beretta se velmi povedl a je plně schopný konkurence MP 40, snad vyjma "neohrabanosti" a horší manipulaci. Byla vyráběna firmou Pietro Beretta. Zprvu byla přidělována vybraným armádním jednotkám a "Černým košilím" Italské obdobě německých SS. Z tohoto typu byla později, roce 1942 vyvozena další - zjednodušená verze 38/42 bez chladiče hlavně a kratší. Obě verze používala italská armáda k naprosté spokojenosti, vyznačovali se bezporuchovostí a kvalitní výrobou. Po kapitulaci Itálie, byly Italské jednotky odzbrojeny německými a velké množství samopalů Beretta se dostalo do rukou němců, kteří je používaly až do konce války. Má z dnešního pohledu poměrně velmi nelíbivý tvar, připomíná pušku se zásobníkem, ale jako zbraň do boje bych si ji klidně vzal. Příjemná a rychlá rozborka. Závěr - fajn samopal s netypickým tvarem.

Poslední následovník

MP41 - konečně schmeisser od Schmeissera. Hugo Schmeisser se opravdu podílel na výrobě MP41 a to jak jsem již uvedl u společnosti CG Haenel v Suhlu. Základním rozdílem je samozřejmě dřevěná pažba pocházející z M.P.28II, přepínač střelby dávkou i jednotlivými ranami a chybějící lišta pod hlavní. Tyto samopaly se ale nikdy moc nerozšířily a nebyl oficiálně zařazeny do výzbroje německé armády, údajně to má být soudním sporem mezi Ermou a Haenelem o porušení patentových práv a jako výsledek Haenel byla nucena ukončit výrobu MP41. Můj názor je, že to bylo spíše pro složitější výrobu, složitější spouštěcí mechanismus a časově náročnou výrobu. Většina vyrobených 26 700 kusů skončila u SS, SD a policie, Rumunské armády, 2000 kusů skončilo v slovenské armádě a tím se také od roku 1944 stal nejrozšířenější samopal ve výzbroji armády Slovenského státu.

MP41

A to jsou oni...

Hugo Schmeisser (1884-1953)

Hugo a Hans Schmeisserovi

Hugo Schmeisser střílející z MP18

Heinrich Vollmer

Zajímavosti

Člověka by nepřekvapilo, že se po skončení války mnoho těchto samopalů dostalo do dalších zemí i armád a nebo bylo kopírováno. Hodně skončilo v rozvojových zemích, ale některé tam, kde bych to nečekal!

Dien-Bien-Phu v železničním depu Di An - příslušník 5tého BCCP (Colonial Commando Parachute Bn) ozbrojen MP40.

Nově vzniklý stát Israel - copak to má jejich voják...

Asi největší překvapení - Norská pohraniční stráž, sedmdesátá léta!

"Během Libyjského konfliktu byly nasazeny moderní zbraně" - zde třeba MP38

MP40 v době války