Werwolf

Werwolf - německé záškodnické (dá se také použít výraz partizánské nebo teroristické) jednotky či jednotlivci , kteří prováděli svoji činnost na konci druhé světové války nebo bezprostředně po ní. Pojmenování werwolf - vlkodlak je odvozeno od starogermánského mytického zjevení, napůl člověka, napůl šelmy, která vychází v noci na lov lidí.

Symbol Werwolf - Runa Wolfsangel (vlčí hák)
 - původně pohanský talisman odhánějící vlky. V nacistické terminologii symbolizoval svobodu a nezávislost.

Symbol Werwolf - písmenaWW překrývající se
 - pokud šlo byly v této barevné kombinaci, nebo pouze černá.

    Prakticky jedinou větší a významnější akcí werwolfů na západě byla Operace Karneval, při které byl zavražděn starosta Cách Franz Oppenhoff. Pod krycím jménem Karneval se skrýval výsadek skupiny šesti mužů (nejmladšímu bylo 16 let) a jedné jen o málo starší dívky. Komando mělo za úkol zavraždit prvního demokraticky zvoleného starostu německých Cách Franze Oppenhoffa. Skupina seskočila na nizozemsko-belgických hranicích v noci 25. března 1945. Při vykopávání mrtvé schránky byli překvapeni nizozemským pohraničníkem, jehož zastřelili a pak se přesunuli do Cách, které byly od září 1944 prvním německým městem obsazeným Spojenci. Lstí se jim podařilo dostat do domu starosty a na Květnou neděli ho na schodech do sklepa popravili. Jen několik dnů před svou smrtí se Oppenhoff svěřil ženě: "Znám ty jejich gestapácké metody, oni mě nakonec dostanou. Někde tady se už pohybuje parašutista, který má za úkol mě zavraždit." Při pronásledování byla většina komanda zraněna nebo zabita a zajata. Konkrétně Sepp Leitgeb (rakušan) - popravčí Franze Oppenhoffera, byl zabit minou, když se komando vracelo k Rýnu.
    I když se po dalších peripetiích podařilo všem ve zmatku panujícím na konci války zmizet, byli později dopadeni a postaveni před soud. V roce 1949 byly vyneseny rozsudky - část komanda byla osvobozena, největší trest zněl na čtyři roky. Do vězení však nešel nikdo. Po odvolání jim při líčení v roce 1952 snížili tresty na pár měsíců, a protože ty si odkroutili už během internace po kapitulaci Německa, byli propuštěni na svobodu.

    V Čechách po ukončení bojů druhé světové války docházelo ke střetům werwolfů s československou armádou, která obsazovala pohraničí. Menší vojenské jednotky byly napadány střelbou ze zálohy, docházelo k pumovým útokům, vypalováním usedlostí, útokům na ČS úřady nebo atentátům na české přistěhovalce nebo německé antifašisty. Asi největší a nejúspěšnější útok werwolfů byl na skladiště válečného materiálu v Krásném Březně, který se nacházel několik metrů od jejich bývalého výcvikového střediska. Obrovský výbuch, jehož příčina nikdy nebyla uspokojivě vysvětlena a doložena, nejenže zabil na místě desítky lidí, ale zničil i velké zásoby strategicky důležitého materiálu. O tomto incidentu informovala i tajná vysílačka werwolfů, která vysílala až do konce léta 1945 - vysílala na takové frekvenci, že bylo možné jí naladit i na běžných domácích rádiích. Tato byla zničena až na konci léta Americkou armádou. Příslušníci werwolfu prováděli dál útoky proti českým civilistům, kteří byli před válkou vyhnáni a vraceli se zpět do svých domovů, mnohdy docházelo k ničení jejich majetku. Ještě roku 1946 došlo k vraždám několika československých policistů. Československo se tak stalo paradoxně zemí, kde teroristická a záškodnická činnost werwolfu po ukončení války byla ze všech zemí nejvyšší.

Werwolf v Čechách

Jak vznikly - článek převzat z časopisu Policista:

    Oficiální propaganda, pronásledující občany na každém kroku, stále rozdávala šarlatánské injekce optimismu. "Válka se vždy rozhoduje až v posledním kole. A toto kolo bude nepochybně patřit nám," vzkazoval jim prostřednictvím říšského rozhlasu mluvčí režimu Joseph Goebbels.Kdo mohl něčemu takovému ještě uvěřit? Jen lidé bez nadhledu a dotyku s realitou? Jen ti, co s nacismem spojili celé své já a zatíženi zločiny věděli, že by prohra byla i jejich koncem? Jen ti, které ovládal strach - a strach, jak se v historii mnohokrát prokázalo, je plodnou půdou pro fanatismus. Skoro už hmatatelná blízkost finále zbavovala mnohé z vysoce postavených Němců zbytků soudnosti. Státní tajemník ministerstva propagandy Neumann komentoval Hitlerovy výroky příznačně iracionálním způsobem: "Když vůdce prohlásil, že v tomto roce nastane historický obrat, pak je to tak. My nevíme, jak se toho dosáhne. Vůdce to ví." Na podobnou strunu se hrálo i v sudetské župě a na území protektorátu. Příkladem šel gauleiter Konrad Henlein, když v neděli 7. ledna 1945 přijel z Liberce do Prahy a na Staroměstském náměstí oslovil v rámci jejich přísahy šiky mužů z domobraneckých jednotek Volkssturmu: "Zůstaneme věrni Adolfu Hitlerovi a vykonáme každý jeho rozkaz. Nechť se stane cokoli!"
    Byla zlá - ta dotěrná, mozek spoutávající myšlenka na porážku. Protipól pocitů: vnucující se vidina porážky a navenek proklamovaná jistota triumfu. "Na jiné spěšné poradě padla z úst jednoho ze školitelů zmínka o tom, že před sedmi lety, v roce 1938, se na území bývalého Československa považovala oblast Sudet za sud střelného prachu, takže by nyní bylo ostudné, kdyby se to změnilo v sud strachu," oznámil v další části své už citované výpovědi činovník SD z Teplic Franz Dobrowski. "Hlavně prý bude záležet na tom, zda se nám podaří udržet víru Němců ve vítězství.
    V polovině února se na Děčínsku objevily letáky shazované z letadel. Pod znaky Sovětského svazu a západních spojenců se tu opakovalo slovo: "Přijdou!" A další řádky textu kladly naléhavé otázky: "Kde zůstaly ohlašované rezervy, kde jsou zázračné zbraně? Co teď?"
    Hra se blížila k definitivnímu konci. Mnozí skalní nacisté čekali však stále ještě obrat a slibované nasazení tajných zbraní. Nebylo však čím překvapovat. Zbýval nyní, na prahu katastrofy, jen nedotaženě uspěchaný pokus o uplatnění záměrů stejně absurdních, jako byl čas, který se ve vše prohrávajícím táboře hitlerovců zrodil: "Vy sami, soukmenovci, se v této hodině účtování stáváte poslední tajnou zbraní nacionálně socialistického Německa!"

    Šéf politické špionáže "třetí říše" Walter Schellenberg přišel s obvyklým hlášením k Himmlerovi. Reichsführer SS sice nebyl jeho přímým představeným, ale vztahy mezi těmito dvěma muži měly výlučný charakter. Schellenberg, syn výrobce klavírů, svou inteligencí často dovedl získat váhavého, rozporuplného Himmlera na svou stranu a neváhal k tomu využít pomoci astrologa Wulfa, kterého mu sám doporučil. Tehdy, v létě 1944, seděl Schellenberg v Himmlerově pracovně a podával výklad o situaci. Neskrýval problémy. Naděje na roztržku mezi Sověty a západními spojenci se neukazovaly jako reálné. Kolem "třetí říše" se stahoval čím dál těsněji ji svírající kruh...
    Schellenberg skončil a zmlkl.
"Máte pro mne ještě něco?" zeptal se Himmler.
    Schellenberg kývl a předložil svazek listin v modrých deskách. Byl to plán příprav činnosti německého podzemního hnutí. "Jde o pozoruhodnou práci velitele zpravodajského oddělení Cizí armády- Východ generála Gehlena," dodal k tomu.
    Himmler se rozběsnil: "Ne! Kdybych tohle začal projednávat, führer by mne označil za poražence a skončil bych u zdi." Pak obrátil svůj hněv vůči štábním důstojníkům s tím, že sedí v bezpečném zázemí a hrají si s poválečnými úvahami, místo aby úspěšněji vedli válku. Nakonec však jeho rozčilení opadlo. Říšský vůdce SS nejenže nezahodil Gehlenův návrh do koše, nýbrž obsah modrých desek později předložil jiným. A navíc: o dva měsíce později pověřil jistého, sobě podřízeného SS- Obergruppenführera úkolem vybudovat organizaci, která by působila v týlu postupujícího nepřítele.

Dostala jméno werwolf, tedy vlkodlak.

    Dá se pouze na základě časové shody položit rovnítko mezi Gehlenův plán a Himmlerův werwolf? Jak však vysvětlit zvrat ve smýšlení Himmlera a ostatních pohlavárů. Gehlenův plán prý reichsführera SS při prvním čtení rozčilil, a přece o osm týdnů později sám něco podobného přikázal uskutečnit. Lze hledat příčinu jen v Himmlerově touze po rozšíření své moci? Či v neustále se zhoršující situaci na frontách? A jednal vůbec v tomto směru samostatně? Dva měsíce mezi okamžikem, kdy Himmler dostal od Schellenberga Gehlenův plán, a dnem, kdy dal svému SS- Obergruppenführerovi pokyn zorganizovat werwolf, patří k nejméně známé kapitole příprav nacistického podzemí. Nikdo nezaznamenal tajná jednání, která tehdy vedly nejvyšší kruhy NSDAP, SS a vlády. Neexistují dokumenty, odborná i memoárová literatura, ať již vyšla kdekoli, je v tomto směru plná protichůdností. Přímí účastníci většinou nepřežili konec války. Schellenberg podlehl tuberkulóze v březnu 1951 v nemocnici v Turínu, a ti, kteří zůstali ještě nějaký čas naživu - jako například sám generál Gehlen - byli skoupí na slovo.

Nezbývá než vyjít z kusých informací a z logiky.

    Co vlastně víme o Gehlenově návrhu v modrých deskách? Dva jisté údaje: Himmler už po zběžném přečtení obvinil autora, že si hraje s poválečnými plány - počítalo se tedy s možností porážky. Za druhé: vycházelo se ze zkušeností polského podzemí. Dvě skutečnosti, jež spolu rezonují. Polský protinacistický odboj pracoval přece v době, kdy bylo Polsko poraženo a zem obsazena okupanty. Zřízení organizace vlkodlaků musel schválit také sám führer. Ale to by přece znamenalo - kdyby jako předlohou pro werwolfy byl Gehlenův plán, že by Hitler a s ním celá jeho vůdcovská elita už koncem léta 1944 otevřeně počítala s válečným debaklem.

A to je vyloučené!

    Návrh Reinharda Gehlena, specialisty na protisovětskou špionáž, proto mohl být nanejvýš impulzem, který přišel v pravý čas. Přičetl se mu přes jeho zjevný pesimismus určitě k dobru, ale při výstavbě werwolfu se neuplatnil. Pohlaváři "třetí říše" si nemohli připustit, že potřebují organizaci, která by působila jednoznačně až po prohrané válce. Šlo jim o nasazení všech sil do boje - ať už na frontě, nebo v týlu nepřítele. Chtěli dát vojsku podobný útvar, který by bojoval za sovětskými a případně i spojeneckými liniemi. Partyzánské oddíly, jež by působily souběžně s armádou, ale nenahrazovaly ji. Jenom takový plán byl pro ně v tom čase přijatelný, protože nepočítal s kapitulací, nýbrž pouze s dočasným obsazením některých částí Německa. Hitlerovci si přitom byli vědomi výhod, které poskytuje podzemnímu a partyzánskému hnutí nepřítelem nedobité sousední území: je zdrojem jeho morálních sil, zásobuje zbraněmi, potravinami, léky, doplňuje prořídlé řady bojovníků. V celé Evropě existovala jen jedna země, jejíž partyzánské hnutí bylo od počátku až do konce úspěšně koncipováno tímto způsobem. Byl to Sovětský svaz.

    "V boji proti partyzánům na Východě," nařizoval Hitler zvláštním výnosem ze 16. prosince 1942, "nelze váhat s využitím nejbrutálnějších prostředků, abychom zakrátko nedospěli k bodu, kdy by použitelné síly nestačily k zvládnutí této metly... Je přímou povinností jednotek využít bez omezení všech prostředků, dokonce i proti ženám a dětem, tak dalece, jak to zajistí úspěch." Rozkaz, z něhož čiší brutalita a strach zároveň a který pouze dodatečně legalizoval metody, jichž nacisté běžně používali proti statisícům partyzánů v Sovětském svazu a třeba i v Jugoslávii. Zejména v rámci oddílů SS vyrostli během doby odborníci na nenávistnou protipartyzánskou válku. Jednomu z nich, jmenoval se Hans Adolf Prützmann, napsal do Kyjeva reichsführer SS Heinrich Himmler dne 7. září 1943: "Váš úkol bude splněn, když v oblastech na Ukrajině, které budou evakuovány, nezůstane za vámi žádné lidské stvoření, kus dobytka, cent obilí nebo železniční trať; když nezůstane stát žádný dům, žádný důl nebude po léta schopný provozu; žádná studně nezůstane neotrávená. Postupující nepřítel musí najít úplně spálenou a zničenou zem..."

    Nelze asi konkrétně ztotožnit Gehlenův plán, který Himmlerovi předal Schellenberg, s hnutím werwolf. Záměry se vznikem německých vlkodlaků se neinspirovaly polským hnutím odporu - nýbrž sovětskými partyzány. Jmenovité autory plánu akce werwolf nikdo nezná, ví se jen, že pocházeli z kruhů kolem Himmlera a Bormanna. Je však znám člověk, který dostal za úkol tento plán realizovat. Stal se jím právě onen Hans Adolf Prützmann. Třiačtyřicetiletý SS-Obergruppenführer se až donedávna ve funkci vyššího vůdce SS a policie oprávněně cítil pánem nad životem a smrtí na celé Ukrajině. Na utrpení jiných vybudoval svou kariéru. Za jeho úspěchy ve funkci se skrývaly údaje o vypálených vesnicích, vyvražděném obyvatelstvu, rasových pogromech. Svědčí o tom třeba jen jediné Prützmannovo hlášení: "Od srpna do října 1942 bylo ve všech částech Ruska usmrceno 363 211 Židů." Prützmann si nemohl dovolit ani chvilku slabosti, ale jeho neomezená vláda nad Ukrajinou časem skončila. Sovětská armáda útočila a Němci ustupovali. Hans Adolf Prützmann plnil to, oč ho v dopise žádal Himmler - nechával za sebou spálenou zemi. Pak se ale přece jen musel vrátit tam, odkud před třemi lety odešel na Východ s představou budoucího nekorunovaného krále Ukrajiny: do Berlína. A když se potom uvažovalo o říšském vůdci vlkodlaků, vybrali právě jeho. Jistě se přihlédlo k tomu, jak důkladně se tento muž seznámil se sovětským partyzánským hnutím, a především s těžkostmi, které partyzáni dokáží způsobit útočícím armádám. Vždyť jen v letech 1941 až 1943 ztratili Němci v boji se sovětskými partyzány přes 300 000 vojáků a důstojníků. Nacisté se domnívali, že by jejich soukmenovci mohli připravit nepříteli stejné přijetí. K této lákavé myšlence se ostatně přikláněl i sám führer. V jednom ze svých nekonečných monologů dokonce přímo poukázal na činy sovětských partyzánů a prohlásil, že nevidí důvod, proč by vybraní němečtí muži se stejnými úkoly nemohli být podobně úspěšní.

    Pověsti o upírech a vlkodlacích jsou tak či onak rozšířeny po celém světě, ale v Německu, zemi chmurné mytologie a faustovské tradice, se tyto legendy obzvláště vžily. Natolik, že časem přerostly z fantazie do reality. Již ve středověku vznikla pod tímto jménem tajná sdružení, která si vytvářela vlastní výklad pojmů spravedlnost, a uplatňovala ho v praxi: tisíce rozsudků smrti, jež se okamžitě vykonávaly, vynesly tyto fémové soudy dávných lidských vlkodlaků. Utíkala staletí a v roce 1918 se s tímto označením představil v Německu spolek, který bez milosti odstraňoval všechny, jež považoval za pokrokářské nepřátele země. V roce 1923 založil pak stejnojmennou, krajně pravicovou organizaci studijní rada Klopp a po převzetí moci Hitlerem přešli Kloppovi werwolfové do SA. Za druhé světové války se pojem werwolf znovu uplatnil a Hitler tak třeba pojmenoval svůj hlavní stan ve Vinici na Ukrajině, stal se rovněž krycím označením operace wehrmachtu proti Titovým partyzánům v Jugoslávii. Nejvíce se však werwolf přiblížil své původní podobě až v plánech na činnost nacistických partyzánů. A nejen jménem, také duchem, který jako by ani nepatřil do doby, kdy se pracovalo na zkonstruování atomové pumy.

Důvěrník naší policejní zpravodajské služby nasazený v Německu podal po válce zprávu o způsobu, jakým se přijímalo do zvláštních skupin werwolfu:    V postranní uličce rozbombardovaného města, v místnosti se zatemněným oknem a osvětlené jen svíčkou seděl člověk ve středních letech. Ozvalo se zaklepání na dveře. "Obersturmbannführere, přivádím dva muže a ženu ke složení slibu." "Umýt ruce!" Poslechli. SS-Obersturmbannführer rozevřel bibli a přisunul ji k hořící svíčce. Pak začal mluvit. O minulé a budoucí slávě Německa a o chmurné přítomnosti. Skončil a poručil: "Pojďte blíž a dejte ruku na bibli!" Místo slibu však přišla rána obuškem. Druhá, třetí. Muži neobstáli. "Odchod, přijďte za tři týdny!" Žena, která rány vydržela, musela položit ruku nad plamen svíčky a pod nehet jí vrazili třísku. Teprve potom složila slib a dostala krycí jméno..

    Co všechno dokázali nacisté zneužít ve svůj prospěch: Nietzscheho, Schoppenhauera, bibli, Richarda Wagnera, německé dějiny. V případě werwolfu třeba i runové písmo, knihu filozofa Kanta Zum ewigen Frieden, která jim sloužila za dešifrovací pomůcku. Jistě zde uplatnil svůj vliv Heinrich Himmler se svou chorobnou náklonností k temné mystice. Ještě jiný důvod však asi vedl reichsführera SS a jeho druhy k oživování vlkodlaků. Pojem werwolf vychází ze staroněmeckého slova wer - muž a označuje člověka, který se mění ve vlka. Existuje však také blízký a často zaměňovaný pojem: wehrwolf - ozbrojený vlk. I ten nyní vyhovoval a měl své temné zázemí ve znovukříšené minulosti.

Léto 1945. Tři náhodně vybraná policejní sdělení pražskému ministerstvu vnitra:

- "Na katastru obce Cetviny, okres Kaplice, těsně při rakouských hranicích u řeky Malše, se v opuštěné budově hamru našla kniha Der Wehrwolf z bývalé říšské vojenské knihovny."

- "Při prohlídce v bytě Berty Esslerové v Klokočově, kde měl pronajaty místnosti organizátor nacistického podzemí Göbel, se našly tři výtisky knihy Der Wehrwolf od H. Lönse."

- "Stanice SNB v Doudlebách nad Orlicí zadržela dopis Němky Waltraut Ansorgeové ze Sudislavi, který tajně zaslala svému otci a psala zde: 'V Ústí pilně pracuje přepis knihy, kterou jsi nedávno četl. Jak je krásné, když drobty létají do vzduchu. Ach, jak miluji vlky!'" Pisatelka měla zřejmě na mysli Lönsovu knihu. A "drobty" opravdu "létaly do vzduchu": psala svůj dopis nedlouho po dodnes ne zcela vyjasněném katastrofálním výbuchu v ústecké čtvrti Krásné Březno, kde 31. července 1945 zahynulo mnoho lidí.

Tři zprávy z různých končin republiky. Mají jedinou styčnou plochu: román Hermanna Lönse Der Wehrwolf. Kniha, která se v měsících po osvobození nacházela na nejrůznějších místech. Není divu - vždyť ji tiskárny vychrlily v roce 1944 a na počátku roku 1945 hned několik milionů kusů. Počet výtisků románu Der Wehrwolf předčil tehdy i souběžné náklady Hitlerova díla Mein Kampf. Kniha se povinně četla v armádě, v SS, ve školách i hitlerjugend. V sudetské župě to leckde zavedli tak, že každý Němec, který si chtěl ve veřejné knihovně vypůjčit knihu, musel si nejdříve odnést Lönse.

Proč tomu tak bylo?

Proč v době, kdy se vydávání běžných knih téměř zastavilo, vycházel román průměrného autora, který byl už dávno mrtev: padl jako německý dobrovolník v září 1914 u francouzského Reimsu. Zvláštní vydání si například u pražské tiskárny Dr. Ed. Grégr a syn objednalo berlínské vedení SS - proč? Ve chvílích nejvyššího bojového vzepětí selský dobrodružný román jako vybraná četba pro muže SS - proč?

Nahlédněme do zažloutlých stránek válečného papíru.

Hlavní hrdina: německý sedlák Wulf a jeho přátelé. V roce 1623 se k nim dostaly zprávy o válce, kterou vedl císař proti Čechům. Třicetiletá válka, hlad, mor, požáry. Ani obyvatelstvo lüneburských vřesovišť na severu Německa, kde Wulf žil, nebylo ušetřeno útrap. Krajem táhli žoldnéři vojevůdců Mansfelda či Tillyho, Dánové, Švédi. Kradli, násilím si brali potraviny, koně a dobytek, znásilňovali ženy a dcery, mordovali nevinné. Sedláci ze strachu utíkali do lesů a bažin. Jejich pán - kníže - se cítil stejně bezmocný jako on. Až potom se Wulf dozvěděl, jak se jinde brání násilí žoldnéřů:

"Sedláci spatřili přicházet bandu. Počkali, až je měli uprostřed bažinaté průrvy, a potom je postříleli jako zaskočené jeleny. Leželo jich tam dvaadvacet, staří chlapi i mladíci krev a mléko. Jeden z nich křičel: 'Smilování! Maminko!' Ale nepomohlo mu to. Dobili ho za křiku: 'Mladá kočka taky škrábe!'"

Wulf a ostatní sedláci se rozhodli jednat podobně.

Dali dohromady početnou skupinu, která měla chránit vlastní a odporovat se cizím. Začali si říkat wehrwolfové, tedy ozbrojení vlci. Žili střídavě v lesích a ve vesnicích. Hlásná služba včas oznamovala příchod žoldnéřů. Stromy v širokém okolí nesly znamení wehrwolfů - říkalo se mu Wolfsangel: vlčí past. Upozorňovalo vlastní: Dej pozor, před tebou je díra, a jestli do ní spadneš, zabiješ se! Varovalo cizí: Měj se na pozoru! My, wehrwolfové, se umíme mstít!

A to skutečně dovedli.

Měli plno práce s toulavými zběhy, nájezdníky a zloději. Jejich těla visela na stromech v lese a u cest. Když vítr mrtvoly rozhoupal, sedláci se smáli: "Ty zvony dnes pěkně zvoní!" Pod své dílo se wehrwolfové podpisovali: "Vedle sebe stálo několik vysokých bříz. Viselo tam pět mužů. Nad každým bylo v kůře vyryto vlčí znamení." Selská dívka, která uviděla tuto scénu, řekla: "Byla bych ráda, kdyby všechny břízy v lese byly tak bohatě ověšeny!"

Třicetiletá válka se zatím přiblížila ke konci.

Sedlák Wulf i jeho přátelé se dočkali odměny. Wulfa k sobě pozval kníže a oznámil, že vesnici Peerhobstel osvobodil od daní. V nových dvorech, které si sedláci postavili, pak už vládli synové. Wehrwolfové zestárli a začali umírat, také sedlák Wulf odešel na věčnost. Přišli se s ním rozloučit zbývající jeho spolubojovníci. "Rozjasnily se jim oči," napsal o tom Löns, "a mysleli na ten strašný a přece tak krásný čas, kdy měli den co den po ruce olověný obušek."

Co dodat?

Románový příběh odpovídá poměrům, jaké tehdy vládly. Dlouhý čas zmaru přinesl ztrátu všech lidských měřítek a člověk měl menší cenu než kůň, který ho nesl. Tuto atmosféru středověkého barbarství se nacisté pokusili přenést do dvacátého století. Potřebovali vsugerovat Němcům: I kdybychom náhodou válku prohráli - ale my ji neprohrajeme - zbývá nám ještě boj v lesích, boj v podzemí, boj, kde neplatí nic jiného než zásada zvítězit. Hermann Löns jim v tomhle přišel vhod a jeho posmrtná kariéra patří mezi unikáty v historii psychologické války. Kniha Der Wehrwolf v rukou milionů čtenářů byla alegorií pádu a opětného vzestupu "třetí říše":

Sedláci - německý národ.

Kníže - nacistická strana.

Forma boje - zásada oko za oko, zub za zub, splácení krve krví.

Román Der Wehrwolf se měl stát morální učebnicí novodobého werwolfu, pojmu obsahově i gramaticky jen mírně odlišného. A současně injekcí národu, aby ideu vlkodlaků přijal a v těžké, ba osudové chvíli uvěřil v její spasitelnost.

RHEINSBERG, FRIEDENTHAL A - POSTUPIM

Město jménem Rheinsberg leží sto kilometrů severně od Berlína. Po svém jmenování říšským šéfem vlkodlaků si je Hans Adolf Prützmann vybral za sídlo svého štábu. Koho si zvolil za nejbližší spolupracovníky? Ze známějších osob to byl například SS-standartenführer Günther d'Alquen, šéf oddělení pro propagandu při vrchním velitelství branných sil a vydavatel oficiální tiskoviny SS Das Schwarze Korps. Podle některých zpráv se měl budování werwolfu jako poradce zúčastnit i Horst Pflug-Hartung, známé eso německé tajné služby, jehož kariéra začala účastí na vraždě Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové v lednu 1919. K "služebně Prützmann" byli postupně přidělováni příslušníci policie, SS nebo wehrmachtu z různých říšských žup. Koncem roku 1944 sem přešla také skupina důstojníků a poddůstojníků z bývalé speciální diverzní divize abwehru "Brandenburg" pod vedením kapitána Kattwitze.

Nacistická fronta ve Francii se v té době zhroutila.

Zbytky kdysi tak slavných divizí ve zmatku prchaly. Prützmann uvažoval: Kde nejdříve začít werwolf budovat? Na východní frontě sice Sověti mocně útočí, na západě však stojí nepřítel přímo na historických hranicích Německa. Vybral tedy tak trochu zkušebně druhou možnost. Na podzim roku 1944 již dálnopisy nejvyšších funkcionářů SS a NSDAP v západních župách přijímaly první pokyny. Všechny byly označeny jako tajná říšská záležitost. Podle těchto instrukcí se získávali pro "akci W" vhodní dobrovolníci. Ti se pak školili pro partyzánskou válku v celé řadě výcvikových center SS, NSDAP, policie, wehrmachtu i volkssturmu. Nabízelo se ještě jedno příhodné místo pro utajenou přípravu vlkodlaků. Starý fridericiánský lovecký zámeček Friedenthal, také na sever od Berlína. V okolí rozmanitý terén jakoby předurčený k výcviku speciálních jednotek. Hodinu jízdy od operačního sídla Říšského hlavního bezpečnostního úřadu (RSHA) v Hohenlychenu. Už od třiačtyřicátého roku se do Friedenthalu sjížděla vybraná společnost z evropských i mimokontinentálních zemí. Učili se šifrovat, vyhazovat do povětří budovy, zacházet se zbraněmi nepřítele, falšovat dokumenty, nehlučně zabíjet. Agenti přicházeli i odcházeli, jeden však zůstával. Odborník na slovo vzatý. Vysoký důstojník SS Otto Skorzeny: velitel tohoto zvláštního kurzu.

"Pozveme ho sem," rozhodl Himmler po návratu z Královce, kde vítal první roty tvořícího se volkssturmu.

Skorzeny se tedy ohlásil v reichsführerově hlavním stanu v březovém lesíku u Hohenlychenu. V pracovně říšského vůdce uviděl kromě Himmlera ještě Kaltenbrunnera, Schellenberga a Prützmanna.

"Když jsme se posadili," napsal Skorzeny ve svých pamětech, "vysvětlil Himmler účel rozhovoru: národní hnutí werwolf. Dosud prý pracovali jednotliví vyšší vůdci SS a policie v župách na vytvoření této organizace podle své ctižádosti, temperamentu a chutě. Po tomto zhodnocení se Himmler obrátil na mne: 'Werwolf by sice měl připadnout do vaší oblasti úkolů, Skorzeny, ale věřím, že máte i tak co dělat.'

Tady jsem mohl reichsführerovi jen přisvědčit. 'Jistě, říšský vůdce, mám co dělat a prosím pouze o ohraničení mé funkční oblasti. Kdybych směl předložit svůj návrh, tak začíná má pracovní oblast mimo říšské hranice.'

Himmler souhlasil a řekl, že jmenoval šéfem werwolfu Prützmanna. Rozhodl ale, že také moje služebna ho má při jeho organizační práci podporovat."

Na víc si Skorzeny ve svých prvních pamětech nevzpomíná. Opomněl desítky a stovky vlkodlaků, kteří na základě jeho dohody s Himmlerem prošli od podzimu 1944 do jara 1945 důkladným výcvikem ve friedenthalském zámečku. Ke svým "životním úspěchům" se přiznával až do smrti s hrdostí. Jako muž údajně velkého formátu hovořil raději o tom, co se povedlo: o vysvobození Mussoliniho či únosu Horthyho. K neslavným werwolfům se neznal.

V době, kdy padaly naděje na úspěch německé protiofenzivy v Ardenách, svolal Prützmann třídenní poradu. Začala koncem prosince 1944 v místě, o němž SS- obergruppenführer jistě netušil, že se stane symbolickým - v Postupimi. Jen půl roku předtím, než v tomto městečku zasednou nejvyšší představitelé vítězných mocností s proklamovanou vůlí navždy vymýtit nacismus, jednal zde štáb vlkodlaků se zástupci různých organizací "třetí říše" o tom, jak přece jen udržet nacismus při životě. Werwolf, jedna z posledních tajných zbraní režimu, potřeboval především rozšířit své řady. V Německu nebylo schopných lidí nazbyt, boje pohlcovaly skoro 400 000 mužů měsíčně. Do boje nastupovala mládež už od šestnácti let. A tak nezbylo než lovit mimo jiné mezi ještě mladšími. Říšský vedoucí hitlerjugend (HJ) Arthur Axmann souhlasil. Záškodnické války v týlu sovětských a spojeneckých armád se měli zúčastnit i ti, kteří se pro své mládí či tělesné nedostatky nemohli uplatnit ve wehrmachtu. Navíc se rozhodlo, že také dívky rozmnoží řady vlkodlaků. Když se účastníci porady rozjížděli, vezl si každý z nich konkrétní úkoly. A spolu s nimi i trochu málo reálné naděje.

Že by se snad opravdu dalo ještě něco zachránit...?

Po dvou týdnech přišla další studená sprcha. V lednu 1945 započala Rudá armáda velkou ofenzivu a do počátku února překročily její divize na široké frontě německé hranice a dostaly se až k břehům Odry - do vzdálenosti pouhých šedesáti kilometrů od Berlína. Času k čemukoliv zbývalo čím dál méně. Akční rádius Prützmannových vlkodlaků se proto rozšířil a především změnil těžiště svého působení - teď již především do oblasti, kam mířil nápor Sovětů. Mimo hru nemohla už zůstat ani strategicky významná oblast protektorátu Čechy a Morava a sudetské župy.

ÚSTECKO: HAZARDNÍ SÁZKA NA MLÁDÍ

"Účast je bezpodmínečně povinná!" zdůrazňovali předáci místních organizací hitlerjugend.

Ústí nad Labem, druhá polovina února 1945.

Vládní prezident Hans Krebs si nechal svolat zástupce německé mládeže z Ústecka do místní Turnhalle. Přišly nové směrnice a generaci vstupující za války do života čekaly další úkoly. "Říše," vysvětloval Krebs chlapcům a děvčatům, "je ve smrtelném nebezpečí. Odvrátit je může jedině Hitlerova mládež. Vycvičíme vás k boji. Naše vítězství je jisté a velká budoucnost pro každého z vás zaručena." Od slov se ihned přešlo k činům. Dva pravověrní nacisté - ústecký kreisleiter NSDAP Rudolf Schittenhelm a bannführer HJ Heinrich Winkler - dostali za úkol vybudovat síť výcvikových středisek mladých vlkodlaků, připravit po obou stranách Labe sklady sabotážního materiálu a zajistit výběr osob pro jednotlivé skupiny. Hlavním sídlem akce se stal dům HJ v ulici Velká Válová, dnes Velká Hradební, a také zámek v Krásném Březně, který byl i centrálním skladem zbraní a třaskavin. O tom, co se dělo, vypovídali po válce našimi bezpečnostními a vojenskými službami zadržení mladí Němci z Ústecka.

- Josefa Klecandová, ročník 1928: "Winkler nás soustředil do zámku a vydal směrnici k činnosti pro případ, že by nepřátelské vojsko dosáhlo hranic našeho okresu. Já byla referentkou HJ a cvičila jsem šestnáctileté dívky. Winkler řekl, že i děvčata musí zasáhnout do boje. Měly jsme být cvičeny ve střelbě, sabotážích i v házení granátů."

- Herbert Assmann, lakýrník, ročník 1922: "Po vyléčení ze zranění na frontě mne přidělili ke službě u HJ a školil jsem členy v zacházení se zbraněmi. Jednoho dne v dubnu 1945 mne brzy ráno vzbudila pohotovostní služba a oznámila mi, že se mám dostavit k bannführerovi do zámku. Winkler mi pak řekl, že přijede skupina v počtu asi 30 osob z Chabařovic a že se s nimi mám odebrat do obce Vitál (dnes Vítov - pozn. aut.), kde je již připraven jeden z výcvikových táborů. Tři dny poté přišel za mnou kurýr, abych přijel do zámku. Tam již bylo přítomno asi 15 vedoucích výcvikových táborů. Winkler se dotazoval, jak probíhá výcvik. Oznámil potom, že nepřítel je nedaleko od hranic naší župy a že je nutno ho nechat přes nás převalit, a potom v jeho týlu ničit a rušit dopravu, vyhazovat mosty, železniční spoje, telefonní spoje a skladiště."

- Alfred Habl, hospodářský praktikant, ročník 1928: "Winkler mi uložil na různých místech okresu zřídit opěrné body se skladišti zbraní. Dále jsem měl odvézt pancéřové pěsti, vyložené z vagonů na vlečce u starého přístavu v Ústí. Naložili jsme plné nákladní auto. Každá bedna obsahovala tři kusy, odhaduji tedy, že bylo těch pancéřových pěstí asi tři sta. Vezli jsme je z Ústí do Ebersdorfu (dnes Habartice - pozn. aut.), kde byl výcvikový objekt HJ."

- Heinrich Mutze, učeň, ročník 1928: "Spolu s dalšími mne přeložili na Fraschenbaude (později Sokolí hřeben nad Velkým Březnem - pozn. aut.), kde jsme zřídili výpadový tábor vlkodlaků pro záškodnickou válku v týlu. Přidělili nám také 50 mladíků z HJ, evakuovaných ze Slovenska či Maarska. Dostali jsme i větší počet pancéřových pěstí, ručních granátů, pušek, kulomet, skleněné miny a rozbušky. Kdyby se převalila vlna nepřítele přes uvedený úsek, měly se zbraně a výzbroj namazat olejem a ukrýt poblíž Fraschenbaude ve štolách, kde se dříve dělaly pokusy s dobýváním uhlí."

- Theodor Stanislau, autokarosář, ročník 1928: "Přišel ke mně můj nadřízený v HJ Erich Lill a řekl mi, že budeme ničit továrny, železnice, mosty. Pak přijelo do Zálezlů nákladní auto s trhavinami. Pomáhal jsem skládat náklad u hřbitova a odnášet ho do boudy v zahradě Lillova dědečka. Tři krabice s výbušninou, kterou nazývali donarit, jsme odnesli do vrchu nad zahradou a ukryli v kořenech stromu. Za pár dnů dovezlo nákladní auto tři bedny pancéřových pěstí a bednu proviantu. Zbraně jsme odnesli na úpatí Wankenbergu a uložili v umělé štole z kamene. Příčinou stěhování a ukrývání zbraní a třaskavin byl rychlý postup fronty."

Heinrich Winkler a Rudolf Schittenhelm, kteří dostali zrod ústeckého werwolfu na starost, tedy splnili první část svého úkolu. Podařilo se jim získat poměrně širokou základnu mladých, ve své většině ke všemu ochotných fanatiků. A vybavit je také materiálně. Druhá část povinnosti - boj mladých lidí v týlu nepřítele - pak závisela i na tom, jak se zachovají oni sami: ti, kteří je vedli. Což se názorně prokázalo jen o něco málo později, kdy došlo takřečeno k lámání chleba.

DVOJPŘÍBĚH O MRTVÝCH DĚTECH A ŽIVÉ MILENCE

"Jsme připraveni k zapojení do obranných operací, " tajně hlásili z Ústí nad Labem před polovinou dubna 1945.

Vše dopadlo trochu jinak.

Sedmnáctého dubna těsně po obědě zakryly oblohu nad Ústím dvě stovky těžkých amerických bombardovacích letadel. Šestnáct minut trval nálet, který měl za úkol ničit komunikace, spojovací a dopravní tepny. Do značné míry se to podařilo: byl zasažen železniční uzel mezi Větruší a hlavním nádražím, rozbito seřazovací nádraží, poškozena většina silnic i železniční most přes Labe. Bomba vyřadila z provozu také telefonní ústřednu na poštovním úřadě. Druhý nálet následoval 19. dubna, kdy přes dvě stě letounů deptalo město celých pětadvacet minut. Potom už zdejší život ztratil běžnou podobu. Tisíce lidí zůstaly bez přístřeší, stovky jich zahynuly, doprava odumřela. Jednotky Schörnerovy skupiny armád Střed však Ústí potřebovaly - už proto, že zdejší ocelový most byl v úseku od Děčína až po Litoměřice jedinou cestou přes Labe. Táhly tudy nekonečné kolony. V rozbombardovaných ulicích se množily zácpy, jediné poškozené vozidlo dokázalo zastavit stovky jiných, někteří z velitelů si vymáhali volný průjezd násilím. Panika pronikala i mezi zdejší předáky nacistů. Kritická situace je začala dělit na dvě skupiny - na zbabělce a fanatiky.

Kreisleiter nacistické strany Rudolf Schittenhelm patřil zřejmě k druhé sortě. Bývalý polír, osobní přítel Konrada Henleina, který mu pomohl nastoupit kariéru a udělal z něho v Ústí nad Labem v podstatě muže číslo jedna. O jeho prohitlerovské oddanosti svědčí nakonec také aktivní role v přípravě organizace werwolf, jejíž ideu prosazoval i proti nedůvěřivcům. Němec Egon Keil, který po zranění na frontě chodil opravovat auta do zámku v Krásném Březně, vypověděl v srpnu 1945, že vyslechl Schittenhelmovu rozmluvu s bannführerem HJ Winklerem a ústeckým vojenským velitelem majorem Uhlem. Schittenhelm přesvědčoval přítomné, aby urychlili přípravné práce na činnost teroristické organizace werwolf.

Ale i nejaktivnější realizátoři myšlenek na obranu museli poznat, že se neodvratně blíží konec.

Rostl počet těch, kteří dali přednost útěku.

V noci ze 7. na 8. května tajně odjel z Ústí nad Labem zvláštní vlak. Mířil na západ a seděli v něm takřka všichni nacističtí funkcionáři z Ústecka. Schittenhelm mezi nimi chyběl. Stále ještě doufal, snad věřil i těm stovkám mladých vlkodlaků, které nechal vycvičit. Anebo sám pro sebe vymyslel jiné řešení. Ať tak či onak, působil ve své pracovně dokonce ještě 8. května 1945: v době, kdy už v Ústí nad Labem působil revoluční národní výbor. Schittenhelm delegaci RNV dokonce přijal a v dramatickém rozhovoru, během něhož zřejmě poznal, že se mu situace vymkla z rukou, kapituloval. Dal příkaz vojenskému veliteli města majorovi wehrmachtu Uhlovi, aby vyšel členům revolučního výboru vstříc. Podle řady výpovědí si začal také ověřovat, v jakém stavu je příprava mladých členů organizace werwolf k nasazení. Nijak ho tato zjištění nepotěšila. Dozvěděl se, že ve výcvikových táborech vypukl zmatek, členové se rozbíhali domů - a ti, kteří zůstali v lesích, neměli zase spojení s velením. Kolem poledního oznámil Schittenhelmovi jeho pobočník, že od Bukova se přibližují ke středu města první ruské tanky. Dál už nečekal: obávaný kreisleiter NSDAP doúřadoval.

Zmizel.

Řadu týdnů nikdo netušil, kam se poděl. Pátrací skupiny čs. armády a bezpečnostních složek, které se ujaly své práce, logicky dávaly jeho útěk do spojitosti se skupinami vlkodlaků, jež mu jako okresnímu vedoucímu strany podléhaly. V tajné zprávě z 15. července 1945 se o tom psalo: "Při prohlídce v bytě Schittenhelma se našla korespondence s Henleinem, tajné rozkazy týkající se opevnění, dále kulomet s náboji a materiál pro vysílací radiostanici. Zjistilo se, že Schittenhelm je stále zdejším velitelem werwolfů a 9. května odešel do okolních hor, kde pokračuje ve své činnosti."

Nebylo tomu tak.

Policejní hlídka koncem července 1945 náhodou našla Schittenhelmovo tělo. Kreisleiter pravděpodobně hned po odchodu z města zastřelil na opuštěném místě Chlumeckého vršku u Ústí nad Labem své dvě děti, svou ženu - a sebe.

Jinak se zařídil předák hitlerjugend Heinrich Winkler. Rovněž on dlouho rozdával víru, že se stane zázrak. Z jeho štábu v krásnobřezenském zámku stále vycházely příkazy, jež měly povzbudit jeho svěřence. Ještě počátkem května se pokoušel zřídit v Ústí nad Labem vysílačku, pomocí níž by se koordinovaly akce záškodnických skupin. V té době byl však již bannführer Winkler i realistou. A tak zatímco v táborech vlkodlaků, které vybudoval, se okolo 7. května začalo drancovat a plány na nasazení proti postupujícím sovětským tankům braly za své, zatímco na Fraschenbaude došlo při neodborné manipulaci s třaskavinami k výbuchu, začal Winkler řešit už i jiné problémy.

Značně nebojové problémy.

Patřila mezi ně také Lise Zenkertová. Tato jedenadvacetiletá žena střední postavy a hnědých vlasů byla správkyní tábora pro výcvik žen v Krásném Březně a současně i Winklerovou milenkou, jíž svůj vztah dával i veřejně najevo. A zase tak zvláštním způsobem. Muži obvykle věnovávají svým láskám to, co je jim nejdražší. Králové města, hrady, paláce, básníci verše. Winkler na jaře 1945 určil jméno své přítelkyně za krycí označení nášlapných skleněných min, které měly ve výzbroji výcvikové tábory mladých záškodníků: říkalo se jim Lise. A nyní, v rozhodujících okamžicích, šel Winkler ještě dál, zapomněl nejenom na führera, velkou německou říši a vlkodlaky, ale i na svou manželku a dvě děti v Krásné Lípě. Výpovědi zatčených příslušníků HJ se shodují: "Zenkertová a bannführer Winkler utekli v úterý 7. května 1945 ráno z Krásného Března. Ujeli na motocyklu BMW 350 ccm směrem k Bílině v Čechách. Měli u sebe 50 000 říšských marek z pokladny HJ. Zenkertové zde byly totiž svěřeny finanční otázky a jejíma rukama procházely i peníze určené pro werwolf."

Parádní finále snů o hrdinné obraně sudetské otčiny.

Kam asi ti dva na bavoráku a se značným obnosem marek zamířili? Chtěli žít kdesi v ústraní sladkým životem, nebo počítali s tím, že budou finančně podporovat nacistické podzemí? Tehdy se víc uvažovalo o druhé eventualitě. Koncem července 1945 hlásilo vojenské obranné zpravodajství, že "Winkler je zřejmě iniciátorem zavraždění poručíka čs. armády Šindeláře a jeho šoféra poblíž Šluknova". Nic bližšího však tato relace vztahující se k problematické a protikladnými výklady obklopené záležitosti neuváděla. Pravděpodobně se Winkler nějaký čas zdržoval kdesi v ústeckém okolí, ale co potom...? Uvažujme: v převratových dobách se každý uchyluje někam, kde může čekat podporu. Winkler pocházel z Bavorska, mohli se tedy vypravit tímto směrem.

Anebo... odkud byla Lise Zenkertová?

Jméno její domovské obce padlo na jedné z mnoha set stran výpovědí ústeckých příslušníků hitlejugend. Měla prý rodiče v Katerienenbergu - dnešní Hoře Svaté Kateřiny. Takže Mostecko. A po dlouhém hledání se z jedné archivní složky vylouplo hlášení ze 17. října 1945: "Svatá Kateřina. Byl zde spatřen velitel praporu werwolfu Heinrich Winkler, který patrně udržuje spojení mezi podobnými organizacemi v Německu a v Československu."

Nic víc, nic míň.

A opět zůstaly jen dohady. Ani pamětníci-starousedlíci přímo na místě nepomohli. V Hoře Svaté Kateřiny měli v létě a na podzim pětačtyřicátého roku dost svých vlastních starostí. Blízkost hranice nahrávala rozličným nepravostem a mnoho domů a hospodářských stavení tu podlehlo zřejmě záměrně založeným požárům. O Winklerovi se prý tehdy zmínil některý z důvěrníků bezpečnosti či armády nasazený mezi německé obyvatelstvo, ohlásili to dál a víc se toho udělat nedalo. Prchající dvojice zřejmě vytušila ohrožení a včas stačila uprchnout zase někam jinam. Později byla tedy k pátrací složce připojena doložka: "Přes několikeré sledování dílčích poznatků nepodařilo se zachytit stopu Winklera a Zenkertové. Asi si obstarali falešné doklady a společně zmizeli kdesi v Německu."

I takovéhle mohou být konce nesmiřitelných bojovníků.

NEDOBRÁ PAMĚŤ STÁTNÍHO MINISTRA

Zapisovatel zaznamenal do bloku první otázku.

Vyslýchaný odpověděl: "Narodil jsem se 24. ledna 1898 v Karlových Varech, Školní ulice, Haus Toronto, a to jako syn učitele Heinricha Franka a Pauly, rozené Eberhardtové."

Těmito slovy začal v srpnu 1945 svou výpověď před zvláštní vyšetřovací komisí ministerstva vnitra bývalý nacistický státní ministr a vyšší vůdce SS a policie Karl Hermann Frank. Odpovídal na otázky zpravodajského důstojníka - byl jím plukovník, pozdější generál Josef Bartík - zdvořile, dá se říci úslužně. Zmizela příslovečná zpupnost, která tak čiší z jeho tváře i postojů na snímcích z dob henleinovského rozbíjení republiky a pozdější okupace. Nyní už nezápolil o nic menšího než o vlastní život. Prosebnými dopisy československým politikům, vytáčením, lhaním. Ale i tak už samotná příprava procesu před mimořádným lidovým soudem vnesla světlo do mnoha událostí.

Do jedné však málo, vlastně skoro vůbec ne.

"Povězte nám, co víte o záškodnické organizaci werwolf!"

Někdejšího státního ministra tato otázka nepřivedla z míry, asi ji čekal. Nadechl a spustil jednotvárným hlasem: "Asi v únoru 1945 se oznámilo ve stranickém tisku a v rozhlase, že Adolf Hitler přikázal vytvořit tajnou nacionálně socialistickou organizaci werwolf. Při návštěvě mně neznámého SS-hauptsturmführera z Berlína, příslušníka hlavního štábu werwolfu, a SS- brigadeführera Oppländera, také ze štábu této organizace, dozvěděl jsem se později následující: Organizátory werwolfu byli dobrovolníci z NSDAP a vůdci z HJ. Cílem bylo na východě a na západě říše nechat projít nepřítele a v týlu za frontou provádět sabotáže a teroristické akce proti materiálu i lidem a udržovat zpravodajské spojení mezi územím říše, jež obsadil nepřítel, a hlavním sídlem organizace werwolf. Výcvik se měl uskutečnit v různých oblastech říše..."

"Jaké povahy byly všechny tyto informace?"

"Pokud vím, tak přísně tajné."

"Proč vám je sdělovali?"

"O něco později, asi v březnu, mi bylo dáno na vědomí, že je v plánu zřídit organizaci werwolf také v oblastech Sudet - Krkonoše, Šumava. Dále u mne ještě jednou byl nějaký důstojník SS jménem Müller, který mi oznámil, že pro sudetské oblasti se mají získávat dobrovolníci pro werwolf mezi sudetskými Němci, především však mezi utečenci z Horního a Dolního Slezska, nacházejícími se v sudetské župě a také v protektorátu, a že se mají v horách zakládat sklady potravin a zásob... Místa skladů mi nejsou známa."

"Jakou hodnost měl důstojník SS Müller?"

"Myslím, že byl SS-obersturmbannführerem a měl své stanoviště v hlavním stanu polního maršála Schörnera."

"Zúčastnil jste se práce na werwolfu?"

"Z nedostatku času, a protože jsem od této věci, která přišla pozdě, nic neočekával, jsem spolupráci odmítal a všechny, kteří mne v této věci navštívili, jsem odkázal na velitele bezpečnostní policie v Praze. V sudetské župě zůstala tato organizace v prapočátcích a že v protektorátu se neudělalo vůbec nic a zůstalo jen u plánů... To je vše, co vím," skončil svou výpověď na toto téma K. H. Frank - a skoro shodnými slovy hovořil potom i před soudem.

Zcela bez viny.

Věděl zkrátka o werwolfu jen o málo víc než řadový posluchač německého rozhlasu či čtenář novin.

Mluvil pravdu?

Dálnopis Siemens začal vyťukávat první slova.

Bylo devadesát minut po půlnoci dne 31. ledna 1945. Státnímu ministru Frankovi do Prahy došel v tomto okamžiku první příkaz o "akci W" - o werwolfu. Věcně se zde oznamovalo:

"1. Výcvik mužů ´W´ pro nasazení ve vaší oblasti se provede ve čtrnáctidenních bojových kurzech. Hlášení ve škole SA sudetské skupiny v Doksech.

2. Nejbližší učební běh od 19. 2. do 4. 3. 1945. Další učební kurz od 5. do 17. 3. 1945. Počet účastníků: na každou oblast a učební běh nejvýše 10 mužů.

3. Obzvláště kvalifikovaní muži, kteří již mají všeobecné zkušenosti jako instruktoři, mohou být odesláni do Brandenburgu nad Havolou. Délka učebních běhů jako v Doksech. Hlášení v Brandenburgu, Magdeburgstrasse, technická rota.

4. Výběr: odesílaní účastníci mají být před nastoupením cesty přezkoušeni z připravenosti k nasazení, vytrvalosti, tělesné a duševní zdatnosti a z odborných předpokladů. Frontové zkušenosti vítané. Musejí mít základní vojenský výcvik. Závazek k mlčenlivosti s poukazem na následky lehkomyslnosti nebo zrady.

5. Jmenovité hlášení účastníků... dálnopisem služebně Prützmann, k rukám SA-brigadeführera Siebela každé tři dny před počátkem učebního běhu.

6. Výzbroj účastníků: vlastní pistole a plynové masky.

7. Rozhodnutí o účastnících náleží vyššímu vůdci SS a policie.

Podeps.: Prützmann, čj. 266/45 taj."

Zapomněl snad Frank na tyto instrukce o škole vlkodlaků v Doksech a Brandenburgu? Že různých informací dostával denně mnoho? Dejme tomu. Prützmannovy dálnopisné pokyny se totiž staly jen úvodním slovem.

Desátého února usedl SS-Obergruppenführer Hans Adolf Prützmann v Berlíně do rychlíku na Prahu. Druhý den ráno začala v Černínském paláci důvěrná porada. Účastníci: K. H. Frank, Prützmann a SS- Obersturmbannführer Müller ze Schörnerova štábu. Müller, služebně nejnižší, jen pokyvoval hlavou. Když obdržel předvolání do Prahy, věděl už, oč se jedná. V Schörnerově okolí oceňovali organizační talent tohoto přiděleného důstojníka SS - a proto ho určili za vrchního šéfa organizace vlkodlaků u skupiny armád Střed. V Černínském paláci nyní oficiálně převzal tuto funkci, dohodl s Frankem podrobnosti spolupráce a počal si zřizovat štáb.

Kam jej umístil?

Do sídla Henleinova župního vedení NSDAP - do Liberce. Krásnému městu pod Ještědem tak připadla role pracovního centra vlkodlaků pro velký prostor Slezska, sudetské župy a protektorátu. Tedy oblastí, které na sklonku války bránila skupina armád Střed.

U Müllerova šéfa Schörnera v Bad Salzbrunnu ve Slezsku se zatím 12. února 1945 - cestou z Prahy - objevil Prützmann. Z tohoto setkání chybí zápis. Neznáme tedy podrobnosti jejich rozhovoru. Víme však, kdo to byl Ferdinand Schörner. Jeho bezohlednost a oddanost hákovému kříži každý znal. Vždyť sám Hitler se o něm 7. ledna 1944 vyjádřil: "Schörner, to je skutečně fanatik!" A maršál Keitel odpověděl: "Ano, je to fanatik a strhává lidi. Potřebujeme přece fanatiky!" Méně známo je, že již jako velitel na kurlandské frontě navrhoval Schörner nasadit do týlu Rudé armády skupiny litevských, lotyšských a estonských formací SS s diverzními úkoly. Jeho plán se nerealizoval, Schörner však žil dál iluzorní představou německého partyzánského hnutí, které rozvrací Sověty. V jeho hlavě se pak zrodily nové návrhy, jež se neodvážil uskutečnit ani Himmler. V lednu 1945, už jako velitel skupiny armád operující ve Slezsku a v českém pohraničí, poslal Schörner hlavnímu štábu wehrmachtu návrh, že by v týlu Sovětské armády mohly zůstat oddíly záškodníků z volkssturmu. Chtěl, aby tisíce špatně vyzbrojených členů domobrany bez výcviku a zkušeností bojovaly tam, kde neuspěla jeho početná armáda. Takový plán se asi zdál i operačnímu oddělení příliš divoký. Dva dny před Prützmannovým příjezdem odeslal však netrpělivý generál, brzy bude polním maršálem, velení wehrmachtu další dálnopis, v němž navrhoval "nasazení malých jednotek volkssturmu, jež znají daný prostor, do boku a týlu protivníka".

Zdá se tedy jasné, že když se 12. února 1945 přihlásil u Schörnera říšský šéf werwolfů Prützmann, tito dva muži si porozuměli. Prützmannova prodloužená ruka ve štábu skupiny armád Střed, jíž byl SS- obersturmbannführer Müller, tak dostala od Schörnera plnou podporu.

A vlkodlaci ve Slezsku a Sudetech vlivného příznivce.

Ve středu 14. února 1945 se z proudu anglo-amerických letadel směřujících do oblasti Drážan oddělilo asi sto strojů. V pravé poledne pak byla bombardována Praha. K. H. Frank se krátce poté objevil na postižených místech... V této nervózní atmosféře se o pouhých čtyřiadvacet hodin později konala v Černínském paláci další schůzka, jejímž ústředním tématem byla "akce W". O jejím průběhu jsme tentokrát lépe informováni, a to zásluhou SS- sturmbannführera Hausera, který druhého dne vyhotovil protokol: "Za účelem náboru bojeschopných mužů pro akci W bylo... navrženo zřízení štábní roty... SS- obergruppenführer Frank zřízení schválil a vydal k tomu rozkaz."

Tedy opět K. H. Frank.

"Spolupráci jsem odmítl... zůstalo jen u plánů," bude tvrdit při výsleších po válce. Zapomněl na osobní účast při jednáních? Na vydané dispozice? Na štábní rotu werwolfu - a vlastní iniciativu při jejím vzniku?

"Podle návrhu státního ministra Franka," uvedl Müller v hlášení do Berlína dne 31. března 1945, "bylo rozhodnuto vytvořit týlovou jednotku pro oblast skupiny armád Střed pod názvem štábní rota vyššího vůdce SS a policie pro Čechy a Moravu, stanoviště Praha. Státní ministr Frank dal k dispozici vynikající umístění v Praze na Štvanici (prostor pro 60 až 70 mužů). Služebna velitele se rovněž umístila do objektu štábní budovy. Objekt má dobré možnosti ke střežení, které se ještě zlepší postavením drátěných zátarasů." Ve městě, kterým procházely tisíce lidí bez přístřeší, nalezl Frank obratem ruky ubytování pro základnu vlkodlaků. A nejen to, angažoval se ještě víc. Slíbil - jak naznačuje Hauserův protokol - také osobní a nákladní auta. Organizace werwolf na našem území zkrátka zahájila činnost. V Liberci se usadil štáb důstojníka SS Müllera, jehož pravomoc sahala i do Slezska. A také na ostrově Štvanice se začaly sbíhat první nitky budoucího nacistického podzemí.

Liberec a Praha představovaly mozek a srdce - řídící orgán a jeho výkonnou složku. Chybělo ještě tělo. Konkrétní lidé, kteří se měli stát živým zaplněním štábních pavouků a tabulek. Kde je mohli Müller, Prützmann a Frank hledat? Až na malé výjimky pouze mezi těmi, kteří si říkali sudetští Němci. Mezi těmi, kteří v prvních dnech října 1938 s nadšením přivítali hitlerovská vojska v městech českého pohraničí. Nyní by byli neradi, kdyby viděli neslavný ústup této armády. Už proto, že společně s posledním německým vojákem by odešly i všechny jejich naděje na splnění slibů, jež od svých pohlavárů v průběhu doby dostali.

Henlein se proto zpočátku bál předstoupit před soukmenovce s plánem vlkodlaků, který naznačoval blížící se možnost katastrofy. Ostýchal se přiznat sudetským Němcům, že se mají připravovat na nejhorší. Vyjadřoval se stále optimisticky. Koncem ledna 1945, kdy sovětská vojska už tři týdny úspěšně útočila na celé frontě, volal v Opavě: "Nové německé formace nastupují den za dnem, a nepřijdou ani o minutu pozdě. Kdyby však přesto někdo byl slabého srdce, nechť si připomene, že Všemohoucí nám dal Adolfa Hitlera, který sám může přivést válku k vítěznému konci."

Realističtější Prützmann však Sudety potřeboval.

S jeho pověřením se tam rozjel Fritz Marrenbach. Tento vedoucí činitel v nacistických odborech nepatřil sice svým úřednickým vzezřením k výkvětu prušáctví, ale šéf vlkodlaků si ho vybral za spolupracovníka svého štábu. V Liberci se Marrenbach sešel s Henleinem, jeho zástupcem Hansem Neuburgem a dalšími činiteli. Berlínský emisar přijel přesvědčit sudetské župní vedení o nutnosti všestranné pomoci organizaci vlkodlaků. Henlein a jeho lidé si asi uvědomili, že situace je vážnější, než si připouštěli, a své dosavadní váhavé názory odložili. Podle velitele werwolfu u skupiny armád Střed Müllera, který byl o průběhu schůzky podrobně informován, podařilo se Marrenbachovi "dosáhnout změny postoje... a zástupce gauleitera Neuburg a jeho spolupracovník župní inspektor Gehrke pochopili Marrenbachovy instrukce tak, že budování werwolfu spočívá zejména na NSDAP".

Velká část nedůvěry a alibistické opatrnosti zmizela.

"Po dohodě s K. H. Frankem a župním vedoucím Henleinem, " psal Müller v hlášení koncem března 1945, "se nábor W- mužů v oblasti velitele W pro protektorát a Sudety provedl s podporou strany, formování a výstavba pak hlavně s podporou SS."

Až dosud se tu celá záležitost držela na mrtvém bodě, nyní se dostala do tempa. Na návrh Marrenbacha jmenoval gauleiter Henlein zvláštního pověřence pro werwolf v sudetské župě. Stal se jím generál Hermann, příslušník staré vojácké garnitury, který kdysi působil také jako městský velitel v Plzni a z kraje roku 1945 zastával v Liberci funkci župního instruktora volkssturmu. U všech kreisleiterů NSDAP v Sudetech se dal současně do pohybu urychlený nábor pro "akci W". Začala působit první výcviková střediska. Sudetští funkcionáři se pustili do práce na vybudování vlkodlacké organizace s takovým elánem, že to nakonec nebylo příjemné ani Müllerovi. Mnoho nových adeptů neodpovídalo daným měřítkům, a Müller musel několikrát zasahovat a nezdravou aktivitu mírnit. V dlouhé a chvílemi i bouřlivé rozmluvě, jíž se zúčastnili Hermann, SA-obergruppenführer May, Henleinův zástupce Neuburg a vedoucí župního úřadu Hausmann, však našel porozumění jen u vojáka - u generála Hermanna.

Vtírají se v této souvislosti otázky, proč vlastně prominenti sudetských Němců tak náhle obrátili? Proč se nejdříve na werwolf dívali skepticky - a pak zase dělali víc, než se od nich očekávalo? Nezdá se pravděpodobné, že by takový zvrat v jejich myšlení přivodila porada s Fritzem Marrenbachem. Odkud tedy pramenilo ono čarovné mávnutí proutkem? Nespočívá snad jádro problémů v tom, že si Henlein a jeho blízcí tváří v tvář kritické situaci uvědomili: Vždyť podzemní armáda sudetoněmeckých soukmenovců - oddaných a vycvičených - se nám přece může v blízkém budoucnu hodit?

Pro všechny případy.

Sedmnáctého února 1945 byla sobota.

V Londýně se chystalo velké stěhování. Prezident dr. Edvard Beneš a řada dalších českých a slovenských politiků v emigraci se připravovala k odletu do Sovětského svazu a odtud společně s moskevskými představiteli zahraničního odboje k cestě do vlasti. Prezident Beneš pohnutým hlasem oznámil v československém vysílání BBC: "Mluvím k vám dnes v této válce z Velké Británie naposledy. Vracíme se domů...!"

V Sudetech se téhož dne první desítky německých mužů vydaly na cestu do výcvikových středisek werwolfu. Věděli, že odcházejí na nesnadnou pouť, z níž jim nikdo nezaručí návrat se zdravou kůží. Před několika dny řekl dr. Schmidt, mluvčí ministerstva zahraničí, v berlínském rozhlase: "Miliony nás rozpoutají partyzánskou válku! Každý Němec, než zemře, bude se snažit vzít s sebou do hrobu pět nebo deset nepřátel. Dějiny znají horší situace, než v jaké se ocitá Německo. Osmdesát milionů lidí už ví, jak se bránit. Načerpali jsme zkušenosti v menších zemích. Miliony Němců splatí vraždu vraždou!"

Byla to otevřená výzva k sebevražednému nadšení.

Ale i zabíjet ze zálohy je třeba se nejprve naučit - a tak se požadovaný fanatismus vybraných vlkodlaků nyní doplňoval odbornými znalostmi. Ke klapotu dálnopisů a psacích strojů se přidaly exploze cvičných donaritových náloží, výstřely z pušek, krátká a přesně zacílená švihnutí dýkou. Stále další a další muži s batohy na zádech a s plynovými maskami u boku přijížděli v těchto dnech do speciálních škol. Zdá se nepochybné, že SS- obersturmbannführer Müller perfektně plnil úkoly svěřené mu Prützmannem. Během krátké doby se mu podařilo získat nejen dostatečné množství výcvikových prostorů a materiálního vybavení, ale i lidí. I když v prostoru skupiny armád Střed neexistovala samostatně vybudovaná střediska werwolfu, Müllerovi se povedlo zajistit výcvik v táborech s podobným zaměřením. Konečná bilance z března 1945: "Výsledek náboru ve zdejším služebním obvodě činí 1 150 osob, včetně příslušníků HJ a několika žen."

Prützmann s ním byl spokojen: "Udělal u Schörnera kus práce. Lidí s jeho talentem je pro frontu škoda, " uvažoval.

V Praze pak státní ministr Frank rozčileně vyskočil z křesla: "Chtějí nám vzít schopného muže!" Nadiktoval dopis: "Jak jsem se dozvěděl, má být SS- obersturmbannführer Müller odvolán. Prosím, aby se od toho upustilo. Obersturmbannführer Müller se ve své služební oblasti zapracoval a je co nejtěsněji srostlý s prostorem. Zdá se mi, že tyto předpoklady mají pro zdárnou práci při výstavbě ´W sektoru´ rozhodující význam. Za sdělení vašeho stanoviska bych byl vděčný."

Müller.

Rozmáchlý podpis, ukončený prudkým tahem pera kolmo dolů. Podpis bez křestního jména, jen s hodností SS.

Po květnu 1945 se o SS-obersturmbannführerovi s jménem, které patří v němčině k nejběžnějším, vědělo pramálo. Frank o něm neprozradil téměř nic, zpočátku dokonce skoro až nápadně dával najevo, že ho pořádně ani nezná. Zmínka na jedné z devíti set rukopisných stran vzpomínkové práce, kterou v poválečném vězení sepsal Hans Neuburg, Henleinův zástupce v libereckém župním vedení, určila dodatečně aspoň Müllerovo křestní jméno - Ernst. "Srostlý s prostorem," oceňoval ho v dálnopisné přímluvě u Prützmanna K. H. Frank. Pravděpodobně to byl tedy člověk ze Sudet nebo ze Slezska. Dlouho se nedařilo najít aspoň náznak v některé z výpovědí zatčených vlkodlaků a jejich instruktorů, v souhrnných či dílčích zpravodajských relacích ministerstva vnitra a národní obrany. Až potom... zdánlivě bezvýznamný záznam o výslechu bývalého pracovníka sicherheitsdienstu v Ostravě Richtera, tehdy bytem v tamní Sadové ulici. Na otázku, co ví o chystaném nacistickém podzemním hnutí, Richter odpověděl:

"Ústředna werwolfu se nacházela také v Kolíně v Čechách. V této ústředně působil i SS-standartenführer Müller. Jmenovaný pochází ze Suchdolu, okres Nový Jičín, kde také žila jeho rodina a vlastnila tam velkostatek. Müller je asi 50 roků stár, 180 centimetrů vysoký, šedivých vlasů, plného obličeje, zdravé barvy, plnoštíhlé postavy a mluví částečně česky."

Tedy SS-standartenführer, zhruba plukovník.

Mohlo by to souhlasit, protože Müller vystupoval až do března 1945 jako SS-obersturmbannführer, což byla hodnost o příčku nižší. A v dubnu 1945 se dostalo Schörnerovi a jeho podřízeným, k nimž patřil také Müller, odměny za jejich fanatismus mimo jiné i povyšováním. Zbývá ještě osvětlit pojem "ústředna werwolfu v Kolíně". V tomto městě české dechovky skutečně působila speciální jednotka pro výcvik agentů. A v blízkém zámku Kačina u Malína měl sídlo štáb bojových jednotek SS. Müller jako esesácký vysoký činitel musel mít se svými druhy ve zbrani spojení i v době svého působení u Schörnera a v Liberci. Občas se asi objevil také v Kolíně a na Kačině. A to muže ze sicherheitsdienstu Richtera možná spletlo.

Takže Ernst Müller, někdejší statkář z Novojičínska?

I v novodobé historii lze někdy v nouzi použít nikoli nečestného slůvka - pravděpodobně.

A jsme opět u špatné paměti karlovarského knihkupce a potom státního ministra a vyššího vůdce SS a policie pro Čechy a Moravu Karla Hermanna Franka. Teď už víme, že ve věci werwolfu před pražským mimořádným lidovým soudem a během všech přípravných výslechů úmyslně lhal.

Bál se osobní odpovědnosti?

Zaúčinkoval i u něho syndrom toho, co se počátkem roku na mobilizační poradě v Ústí nad Labem charakterizovalo přeměnou pomyslného sudu střelného prachu v sud strachu?

Nebo snad chtěl krýt stovky a tisíce vyškolených teroristů a sabotérů, o kterých věděl?

Možná vše dohromady. Především však počítal s tím, že mu v tomto směru nelze nic konkrétního dokázat a že pravda nikdy nevyjde najevo. V dubnu 1945 dostala totiž zvláštní ženijní rota z SS divize Das Reich speciální úkol. Ve výcvikovém prostoru u Hradišťka poblíž Štěchovic vyhloubili ženisté za maximálních utajovacích opatření hlubokou štolu. Ukryli zde několik desítek beden, celé okolí zamaskovali a zabezpečili minovými náložemi. Co bylo v bednách? Archivní materiály - mimo jiné písemnosti z úřadu státního ministra Franka.

"Splnili jsme úkol," ohlásil nakonec velitel roty.

Frank tomu věřil. Věřil tomu i po válce v pankrácké věznici a před soudem. A věřil tomu podle všech známek i 22. května 1946, kdy stanul pod šibenicí...

Osud oněch beden se do letopisů doby zapsal jako "štěchovická aféra". Jedenáctého února 1946 dorazila k Hradišťku výprava několika mužů. Deset Američanů, dva Francouzi a zajatý esesák jménem Aschenbach. Dva dny perné práce čekaly americké pyrotechniky. A Aschenbach, někdejší příslušník komanda, které bedny zakopávalo, jim při tom byl svědomitým rádcem. Potom tři plně naložená nákladní auta odjela směrem na západ. Cílem cesty byl Frankfurt nad Mohanem. To už se však naše úřady o této tak trochu divoké akci dozvěděly. Následoval diplomatický protest a Američané 3. března bedny s převážnou částí jejich obsahu vrátili.

A tak se do Prahy dostaly i spisy z Frankova psacího stolu.

Nechyběly ani ty, které se týkaly werwolfu.

"Štěchovický archiv" promluvil, promluvily už citované Prützmannovy telegramy adresované K. H. Frankovi, hlášení SS-obersturmbannführera Müllera, Hauserův zápis o poradě v Černínském paláci. V jedné z beden se našla i odpově SS- obergruppenführera Prützmanna na naléhavou intervenci státního ministra za Müllera, tedy za muže, jehož jméno Frank při poválečném výslechu - jak jsme poznali - alibisticky spojoval se slůvkem "nějaký":

"Váš dálnopis jsem obdržel. Prosím vás o porozumění, jestliže jako pověřenec akce podniknu u skupiny armád Střed nějakou změnu. Chtěl jsem Müllerův organizační talent ušetřit nasazení na frontu. Zamýšlím Müllera nasadit v jiné oblasti, protože se mi přirozeně nedostává vhodných velitelů. Vaše důvody pro další Müllerovu činnost ve vašem prostoru, stejně jako vaše osobní přání, mě přirozeně staví před jinou situaci. Müller nastoupí jako pověřenec werwolfu u vyššího velitele SS a policie Čechy a Morava. Já sám vás v nejbližších dnech u příležitosti služební cesty navštívím a pak budeme moci prohovořit podrobnosti."

O jakých asi "podrobnostech" chtěl koncem března s Frankem osobně jednat říšský šéf organizace werwolf? I na tuhle otázku známe odpověď. Hlavní úřad SS totiž pro potřeby vlkodlaků ještě teď uvolnil ve výcvikovém prostoru SS ve středu Čech ubytování pro šest set mužů. Dohodu si optimisticky ohraničili termínem konec června 1945. Za tři měsíce, které do té doby chyběly, tak mohli na Benešovsku pod Müllerovou patronací vycvičit přes tři a půl tisíce nových teroristů. A nelze vinit Franka, Prützmanna či Müllera, že se tato úmluva realizovala jen zčásti. Že z času, který si pro akci určili, jim nakonec patřila jen třetina a něco. Od 9. května do konce června už na Benešovsku a Neveklovsku vlkodlaky školit nemohli.

RUŠNÁ KŘIŽOVATKA DOBRODRUHŮ

"Počátek nebo konec válečného zápolení, to pro nás nic neznamená, to jsou jen data do učebnic školáků. My působíme a budeme působit trvale. Za války i po ní - ať už vinou zrádců a slabochů skončí tato válka jakkoli."

Chlapácky znějící slova.

Zaujala i jednoho z příslušníků hitlerjugend v tehdejší sudetské župě, které na poslední chvíli cvičili pro boj v týlu, odposlechl je z úst svých instruktorů, zalíbila se mu, rád by se s nimi ztotožnil a přes všechny zákazy si jejich volný výklad zapsal do deníku, který se potom - když i oni, ti poslední, ti nejmladší, už vše prohráli - našel ve vyrabovaném výcvikovém středisku na jihu českého pohraničí.

Víc než o těch, co sami byli vlastně ještě školáky, však tyto věty platily o jiných lidech. Protože nebyli jen narychlo formovaní, v mnohém naivní vlkodlaci s minimem nadějí na úspěch. Hluboko ve stínu neslavné popularity werwolfu působily a dění na našem území zejména v závěru poznamenaly jiné tajné organizace, malé a různorodé podzemní armády mužů, ale nejenom mužů, bez tváře a minulosti, pro něž se často práce zvěda, teroristy, záškodníka stala zaměstnáním. Pro některé jen dočasným a vynuceným okolnostmi, jiní již získali zkušenosti dlouhou praxí a nic jiného vlastně neuměli. Hovořili různými jazyky, vír války je zavál do hloučků z navzájem daleko si vzdálených míst, mnozí z nich už dávno zapomněli i svá pravá jména. Návyky konspirace byly pro ně stejně samozřejmé, jako oběh krve v jejich těle.

O to těžší je teď, po mnoha desetiletích, během nichž se změnila podoba světa, cesta za jejich osudy.

"Řekněte mi, Schellenbergu," ptal se už někdy v roce 1942 reichsführer SS Himmler přednosty odboru zahraniční výzvědné služby v Říšském hlavním bezpečnostním úřadě (RSHA), "proč jsou naše zpravodajské materiály o Rusku stále tak nedostatečné? Připomeňte si führerova slova, že musíme vyřídit Rusy dříve, než začneme něco jiného."

Schellenberg se vymlouval, ale neznal dosud východisko ani řešení. Nacisty překvapoval nejen počet a kvalita nové sovětské výzbroje, ale i odpor obyvatelstva v týlu německých armád, který přerostl v síly pohlcující partyzánskou válku. Tyto skutečnosti, které "třetí říše" platila životy desetitisíců svých vojáků, nutily Schellenberga a jeho společníky hledat nové metody práce. Nakonec je našli, aspoň si to mysleli. A tak se brzy poté zrodila nová organizace německých tajných služeb.

Název: ZEPPELIN - prý jako připomínka nehlučného pohybu řiditelných vzducholodí, nazvaných po jejich konstruktérovi, jímž byl hrabě Ferdinand von Zeppelin.

Záměr: shazovat hluboko v týlu Rudé armády vyškolené diverzanty, rozvědčíky a vyškolené odborníky na rozkladnou ideologickou a dezinformační práci.

Zdroj lidských sil: nejrůznější skupiny odpadlíků a také tábory zajatých sovětských vojáků.

Termín: od této chvíle až do vítězného konce války.

Do zajateckých lágrů se rozjeli první organizátoři, pověření získáváním vhodných osob různých národností žijících v Sovětském svazu. Tam, kde nepomohl zostřený nátlak, se začalo se sliby, individuálním nátlakem a výhrůžkami. Ve stylu prastaré zásady cukru a biče lákali nacisté na dobré jídlo, čisté bydlení, výlety po Německu. Nad samotným výcvikem pak bděli špiclové, a běda tomu, kdo se stal málo snaživým či sebeméně podezřelým.

Praktikovala se zásada: "Pro zrádce máme jen kulku!"

Ti, kteří se přihlásili a vytrvali, specializovali se postupně v různých kurzech. Koncem války dosáhli mnozí absolventi vysoké úrovně řemeslných vrahů, špionů, padělatelů dokumentů, sabotérů. Každý - uvažovali jejich instruktoři - kdo se jednou dá na tuto dráhu a absolvuje první akci, ztratí cestu k návratu. Zvláštní skupiny odešly do sovětského zázemí s příkazem navázat styky s německými antifašistickými emigrantskými kruhy a narušit jejich činnost. Hlavní náplní ZEPPELINU zůstala však sabotáž, politické ovlivňování, sběr informací. Aby organizace mohla své úkoly plnit, rozdělili ji na tři celky: Sever, Střed a Jih. Agenty vysazovala letadla luftwaffe po celé délce východní fronty. Po splnění úkolů se měli pokusit o návrat přes frontu k německým liniím.

Pár akcí se snad aspoň částečně zdařilo.

Mnohem víc jich však skončilo naprostým fiaskem. Sám věcně uvažující Walter Schellenberg, ačkoliv předtím prohlašoval, že "toto riziko nesporně vzali v úvahu", musel konstatovat, že "většina agentů z nejrůznějších důvodů skončila v rukou sovětských bezpečnostních složek". Někteří z nich, kteří to zřejmě se svou spoluprací od začátku nemysleli vážně, se dokonce přihlásili dobrovolně a vzápětí po svém vysazení. Sovětské tajné služby brzy začaly čelit těmto diverzím i tím, že posílaly do ZEPPELINU a podobných organizací své vlastní lidi. Také luftwaffe měla časem stále méně pohonných hmot pro tak dlouhé lety a naplánované akce se opožďovaly. Pro agenta neexistuje nic morálně destruktivnějšího, než dlouhé čekání. Tento důvod vedl hitlerovce k tomu, že zorganizovali z některých mužů ZEPPELINU, čekajících za frontou na nasazení, vojenskou jednotku zvanou Družina. Jejím úkolem bylo udržovat klid za německými liniemi na východě a bojovat proti partyzánům. K nemilému překvapení Schellenberga však Družina jednoho dne zlikvidovala doprovodný oddíl SS a přešla k sovětským partyzánům.

Navzdory všem neúspěchům ZEPPELIN však dál rozvíjel svou činnost. A to nejen ve spolupráci s II. oddělením abwehru, k němuž byl oficiálně přičleněn, nýbrž i s Gehlenovou armádní služebnou Cizí armády-Východ a s tajným nacistickým institutem v berlínském předměstí Wannsee. Zde pro hitlerovskou špionáž pracovali mimo jiné také ruští exulantští vědci. Koncem války rozšířil ZEPPELIN i kontakty s ukrajinskými nacionalistickými kruhy a také jednotky přeběhlického generála Vlasova patřily od svého založení v roce 1943 k stálému zdroji dalších pěšáků této nesmyslné hry. To už měl ZEPPELIN výcvikovou školu také v Sandbergu na území dnešního Polska. V několika střediscích v okolí tohoto města se připravovali stále noví odborníci na široký rejstřík své činnosti. V druhé polovině roku 1944 se však k Hornímu Slezsku přiblížila fronta.

V Berlíně se radili, kam školu umístit.

Výběr už nebyl velký, a tak se rozhodli pro sudetskou oblast: jmenovitě pro prostor kolem Mariánských Lázní. Major wehrmachtu Karl Wanka, zástupce zdejšího vojenského velitele, řekl po válce při výslechu: "Co se dělo v posledních týdnech války v lesních restauracích Forstwarte, Jägerheim, Podhorn a Wolfstein, opravdu nevím. Na Forstwarte měl sídlo nějaký štáb od SS, ale nemohu posloužit sdělením o tom, kdo tam velel a kolik měli mužů."

Snad v tomto případě Wanka vyšetřovatelům ani nelhal.

Velitelé ZEPPELINU nemuseli o své přísně důvěrné činnosti místní představitele wehrmachtu ani v nejmenším informovat. Přesto lze na základě tehdy tajných dokumentů oponu nad ZEPPELINEM a zejména jeho působností na Mariánskolázeňsku aspoň trochu poodhrnout:

- Tábor Wolfstein, nyní Vlčí kámen. Muži z organizace ZEPPELIN trávili svou poslední válečnou zimu v horské boudě pod 800 metrů vysokým vrcholem. Velel jim důstojník SS Albert Göting, narozený v lednu 1903 v Bavorsku. Kdysi zde bývalo vyhledávané centrum zimních sportů, později zůstaly v těchto místech, šest kilometrů na sever od Mariánských Lázní, pouze ruiny.

- Tábor Jägerheim, teď Rájovská myslivna. Středisko ZEPPELINU vzniklo na poloviční cestě mezi Vlčím kamenem a Mariánskými Lázněmi. Majitel objektu, jímž byl německý hajný Roth, musel v rozlehlém objektu ubytovat asi čtvrt stovky členů záškodnické organizace, vedených SS- oberscharführerem Schraderem.

- Tábor Podhorn, dnes Podhora. Zde se školení pod vedením SS-untersturmführera Paula Kompuse, původem z Bavorska, konalo ve vyhlášené vyhlídkové kavárně, která bývala častým výletním místem pacientů z Mariánských Lázní. Tamní lékaři dokonce zařazovali tuto cestu do rámce lázeňských léčebných procedur. Kavárna se nacházela asi tři kilometry na východ od Mariánských Lázní, na 846 metrů vysokém kopci. Z výletní kavárny se do nedávných let zachovaly jen strmé kamenné schody vedoucí na vyhlídkovou skálu.

- Tábor Glatzen, nyní Kladská. Lovecký zámeček knížete Schaumburga, tři kilometry severovýchodně od Lázní Kynžvart. Od podzimu 1944 hostil objekt skupinu ZEPPELINU, vedenou SS-hauptscharführerem Schernagelem. Působila zde také zvláštní složka nadporučíka Berjezina, specializující se na padělání sovětských dokladů.

- Tábor Kynžvart. Školení se odbývalo přímo na kraji města v bývalém středisku Říšské pracovní služby. Velel zde SS-obersturmbannführer Jakubovicz.

- Tábor Markusgrün, dnes Markušovice. Velitelem této školy, umístěné poblíž Dolního Žandova, byl SS- untersturmführer Barbowicz.

- Tábor Forstwarte, v současnosti Kamzík. Rekreační objekt přímo nad Mariánskými Lázněmi, poblíž hotelu Golf a golfového hřiště, sloužil jako štábní objekt ZEPPELINU. Hlavní slovo tu měl SS-sturmbannführer Lumm, jeho zástupcem byl kapitán wehrmachtu Herschen.

Sedm středisek, sedm v krásné přírodě položených míst. V každém z nich bylo umístěno několik desítek dobrovolníků: Litevců, Lotyšů, Estonců, Gruzínců, Kavkazanů, Ukrajinců, Rusů, výjimečně se zde objevili i sudetští Němci, Češi, Slováci, Maďaři a lidé odjinud. Celkem pět až šest set mužů tu prošlo přibližně šestinedělním výcvikem.

Půl tisíce blech si chystalo zuby na ruského medvěda.

Tak jako od začátku - vcelku marně. Ještě na jaře 1945 roku odešly z Mariánskolázeňska poslední vycvičené skupiny do Kolína, kde je jednotka pod komandem SS- sturmbannführera Krause vybavovala vším potřebným před nasazením na určená místa. To už ovšem fronta byla tak blízko, že se k ní dalo dojít pomalu i pěšky. A koncem dubna zbytky ZEPPELINU ze západních Čech zmizely. Údajně se prý přesunuly do malebné bavorské oblasti v okolí Starnbergerského jezera. Daleko utéci už ostatně nebylo kam. "Přirozeně jsme v této věci," napsal o ZEPPELINU ve svých pozdějších pamětech Walter Schellenberg, "museli počítat s většími ztrátami a selháními." Se stoprocentním selháním z nich však kalkuloval asi málokdo - a když ano, tedy jistě ne nahlas.

TŘI MRTVÍ NA PODHORNU

Štěstí potřebuje kdekdo.

Občas i autor literatury faktu, který se rozhodne pustit se navzdory překážkám proti proudu času...

Skoro se tehdy před lety ony drobné předměty ztrácely v rozevřené lidské dlani. Zašedlá krabička od sirek: nálepka byla stržena a na její místo kdosi nalepil elipsovitou cedulku a popsal ji modrým inkoustem:

Pojem dutinky se pro nábojnice již dávno nepoužívá, ale na názvu vlastně ani nezáleží. Podstatné byly ty tři pistolové kulky, dvě z nich si uchovaly svůj tvar, třetí byla zdeformovaná. Někdejší mariánskolázeňský kriminalista- technik Janza ji vzal do prstů a řekl: "Tahle zřejmě narazila na něco pevného, na žebro nebo na kost."

Tři kulky, které před mnoha desetiletími přinesly třem lidem smrt. Budeme-li úplně přesní, tedy vlastně čtyřem lidem - z toho jedné lidské bytosti ještě nenarozené.

Specialisté americké armády se po obsazení Mariánskolázeňska začali zajímat o hitlerovské tajné sítě, jejichž soustřeovací a výcvikové základny se nacházely leckde v okolí. Důvěrná informace, kterou získali, byla stručná: podobný kurz jedné takové organizace, která se jmenovala ZEPPELIN, se odbýval mimo jiné v nepříliš vzdáleném místě zvaném Podhorn. Stačilo ověřit si k tomu místopisné podrobnosti.

Sobota 16. června 1945, poledne.

Město opustil džíp zpravodajské služby CIC číslo 516. Cílem cesty byla lesní kavárna Podhorn na katastru obce Ovesné Kladruby. Údajně se tam se svým personálem dosud zdržuje německý kavárník, který jistě tak či onak přicházel s účastníky tamního přísně utajovaného školení do styku. Snad budou moci tito lidé něco objasnit.

Neobjasnili.

Vyhlídková kavárna působila zcela opuštěně. Američané marně tloukli na dveře a nahlíželi dovnitř oknem: vše bylo pečlivě zamknuto a zevnitř se nic neozývalo.

"One - two - three!" zavelel pak velitel skupiny.

Dveře po několika nárazech povolily a rázem bylo jasné, proč nikdo neotevíral. U dveří kuchyně ležel mrtvý muž. Jeden z Američanů mu nadzvedl hlavu. Asi šedesátník, usoudil. V kuchyni našli pak ještě dvě zabité ženy zhruba shodného středního věku. Podle nalezených dokumentů zjistili, kdo jsou ti mrtví. Majitel kavárny, vdovec Adalbert Hannakam, narozený 11. září 1882. Jeho snacha Marie Hannakamová, za svobodna Kimbergerová, narozená 10. října 1910 v Neumoldau, okres Ústí nad Labem. Pomocnice Hedvika Blümlová, narozená 3. března 1906 v Mariánských Lázních.

Všechny tři kdosi zastřelil...

To není nic pro nás - usoudili Američané, mrtvých bylo tehdy, nedlouho po skončení války, všude dost a dost, krátce tedy obhlédli místo činu, nic podstatného je nezaujalo, takže se vrátili do Mariánských Lázní. V domě zvaném Vindobona sídlila teprve se utvářející československá bezpečnostní služba a vedl ji vrchní kriminální inspektor Jan Šperl. Na den, kdy se poprvé seznámil s kauzou "Hannakam a ty dvě ženské", jak si ji polopracovně nazval, si až do své smrti udržel živou vzpomínku:

"Přihnali se k nám Amerikáni a že prý v kavárně, jejíž jméno komolili, ale lokalizaci nám ukázali na mapě, jsou nějaké mrtvoly. Vyjel jsem tam se svými lidmi... no. moc jsem jich v té době k dispozici neměl, dva chlapi, z nichž jeden byl místní, což mi při mnoha situacích pomáhalo, museli pro ten účel stačit. Prolezli jsme to na Podhornu jako staří praktici, kteří už v životě nějaké ty mrtvé viděli, dost důkladně. Protože o nějakých nacistických tajných kurzech na Podhornu jsme se dozvěděli až v následujících dnech, celá ta věc na nás udělala dojem, že by mohlo jít o běžnou vraždu - buďto tedy jednoznačně loupežnou, anebo zapříčiněnou jakýmisi osobními důvody. Kompetenčně to tedy přestávalo pod nás v plné šíři spadat, protože my měli hlavně jiné úkoly, a případ se tedy po Američanech a po nás dostal ke třetí instanci: předal jsem záležitost ke spoluúčasti okresní četnické stanici."

Komu asi patří ten úhledný rukopis na zápalkové krabičce, v níž jsou corpora delicti?

"Vám, pane Skřípalo?"

"Ano, to jsem psal já. A tehdy jsem se kolem toho motal od samého počátku."

Další šťastná náhoda. V žádném z archivů se nepodařilo najít jakýkoliv písemný záznam o tom, jak v oné neurovnané době probíhalo četnické pátrání ve věci trojnásobného hrdelního zločinu v lesní kavárně Podhorn. Nikoli jednoduché hledání nás však přivedlo k muži, který se jmenoval Josef Skřípala, býval v Mariánkách četnickým praporčíkem - a i přes svůj věk netrpěl ztrátou paměti.

"Ze všeho nejdřív jsme si na Podhornu všimli," vyprávěl, "že nic neukazovalo na násilné přepadení, strach, nebo snahu se bránit. Dokonce si vzpomínám... to vidím před sebou skoro jako dnes, že ta mladší žena, což byla Hannakamova snacha, držela ještě v rukou dráty na pletení a jednu nohu měla pohodlně a tak nějak podomácku zastrčenou za trnož stolu. Zřejmě ji tedy smrt zastihla v okamžiku, kdy zcela nic netušila. Ta druhá ležela u umyvadla. Jako kdyby je všechny zabil někdo, od koho je nenapadlo čekat cokoli špatného... Ale počkejte, něco vám ukážu."

Pan Skřípala vstal od stolu a po chvíli se vrátil se svazkem průklepových papírů v dlani. Titulní stránka složky hovořila sama za sebe:

Bylo to jasné: takřečeno soukromou kopii toho, co k nedohledání zmizelo kdesi v poztrácených archivech, měl doma ve skříni pan Skřípala. Psalo se tu:

"Na stole před mrtvolou Marie Hannakamové stály dvě prázdné půllitrové láhve od piva a pět pohárů, z nichž v jednom z nich bylo ještě nedopité pivo. Mimoto ležela na stole načatá krabička od cigaret, jedna cigareta byla již částečně vykouřená a odložená v popelníku, dále se zde nacházela rozevřená kniha a v ní složené brýle. Polohy mrtvol, jejich neporušené ustrojení a uspořádání kuchyně nasvědčují tomu, že nedošlo k zápasu mezi pachateli a jejich oběťmi, spíše lze usuzovat, že tyto byly náhle překvapeny a rychle postříleny. Počet sklenic na stole - pět - dává domněnku, že pachatelé byli dva a seděli se zavražděnými za stolem, pili a případně i jedli, neboť v kuchyni na odkládacím stole byly nalezeny zbytky jídla a dosud neumyté talíře a nádobí... Po spáchaném činu pachatelé zřejmě kavárnu opustili a východ za sebou museli uzamknout, poněvadž americká hlídka nalezla všechny vchody do kavárny zamčené a ani žádné okno nebylo otevřeno... Čin byl spáchán pravděpodobně za dne, neboť mrtvoly byly plně ustrojeny, záclony na oknech nebyly staženy a lampa zůstala nepoužita... Naposledy - jak se svědecky ověřilo - byl Adalbert Hannakam spatřen ve středu 13. června 1945 o 16. hodině v obci Závišíně, kde obstarával nějaké potraviny. Od té doby ani jeho, ani obě později zavražděné ženy nikdo nespatřil a vzhledem k tomu, že na Podhorn nyní nikdo nedocházel a tamní lidé žili tam osaměle a od světa odloučeni, nebyla by snad vražda tak brzy objevena, nebýt americké hlídky CIC, která na Podhorn za účelem určitého šetření zavítala... Totožnost zavražděných byla zjištěna podle osobních dokumentů a ověřena osobami z okolních vesnic, které je za života znaly a s nimi se stýkaly..."

Zbývala klíčová kriminalistická otázka:

Proč?

Ze vzpomínek nejen někdejšího vrchního kriminálního inspektora Jan Šperla a četnického praporčíka Skřípaly, ale i dalších pamětníků hlavně z obce Ovesné Kladruhy, vzdálené tři kilometry vzdušnou čarou od Podhornu, vyplývá, že názory na tuto otázku se v předletí roku 1945 značně lišily, a to nejen mezi příchozími Čechy, ale i místními Němci, z nichž většina byla o něco později odsunuta do okolí městečka Neudorf v tehdejší východní zóně Německa. Zpočátku se - jak již víme - samozřejmě uvažovalo o loupežné vraždě. Hannakam, zejména před válkou podnikatelsky velmi úspěšný zdejší "Bergwirt", byl v celém kraji proslulý. Dalo se čekat, že by mohl u sebe mít nějaké cennosti. Četníky však při prohlídce Podhornu překvapilo, že tam našli nejen peníze, ale i vkladní knížky a sem tam dokonce nějaký ten šperk. Ničeho se pachatelé nedotkli. Hned poté, co vyšlo najevo, že se na Podhornu před koncem války cvičila nějaká přísně tajená jednotka a padla v té souvislosti i zmínka o organizaci ZEPPELIN, začala se značná váha připisovat skutečnosti, že dle pitvy byla Marie Hannakamová v jiném stavu, ačkoliv její manžel byl jako příslušník wehrmachtu již před delším časem prohlášen na frontě za nezvěstného. Pomocí důvěrných informátorů mezi Němci se dokonce podařilo zjistit, že její tchán Hannakam si často stěžoval na Mariinu přílišnou ženskou vstřícnost vůči mužům, kteří mu byli na Podhorn přiděleni k ubytování. Padlo i údajné jméno pohledného Ukrajince, který by mohl být otcem dítěte, jež zemřelo v jejím těle spolu s ní.

"Nelze vyloučit," zaznamenává se o tom v četnickém spisu, který si jaksi na památku uschoval pan Skřípala, "že tento člověk, o němž se stejně jako o ostatních jeho druzích nepodařilo nic zjistit, se buďto sám, anebo v aktivním či pasivním doprovodu spolupachatele, chtěl svým vražedným počínáním zbavit odpovědnosti za nemanželské dítě."

Přijmeme tuto četnickou hypotézu?

Spíš ne než ano.

Působí skoro až absurdně představa profesionálního teroristy, zbaveného všech dosavadních kořenů, který by si ve zlomovém období mezi prohrávanou válkou a z toho hlediska i problematickým mírem, dělal starosti s těhotnou milenkou kdesi na západě Čech. Těm lidem bylo určeno, aby se s falešnou identitou vydali kamsi do světa plnit pomyslné úkoly. Proč by se jeden z nich z důvodů takřka malicherných vracel do míst, kde mu hrozilo nebezpečí prozrazení? Dobrodruh, který by se neštítil trojnásobné, přesněji řečeno tedy čtyřnásobné vraždy, by se přece těžko obával nemanželského děcka.

V tomto případě šlo zřejmě o víc.

Zdá se mnohem pravděpodobnější, že zločin na Podhornu byl v příčinné souvislosti s tím, co se v této někdejší vyhlídková kavárně dělo od konce roku 1944 do jara roku 1945. Hannakam i obě zdejší ženy tak či onak přicházeli s účastníky kurzu do styku, posluhovali jim, seznámili se s veliteli, instruktory i kurzisty. Padla možná v této od světa oddělené komunitě, kde se našel čas také na chvilky milování, nějaká jména, možná i zmínka o plánech a úkolech, o místech, kam agenti z Podhornu zamíří poté, co do těchto míst vstoupí rychle postupující americká armáda.

ZEPPELIN zkrátka nemiloval svědky svých příprav.

Kavárník, jeho rozdávačná snacha i jeho služebná museli zmlknout: a to tak, že navždy. I stalo se. Jejich těla se rozpadla v prach v půdě hřbitova v Ovesných Kladrubech. Vrah - či vrahové - zmizeli. Stejně jako vzala časem za své někdejší oblíbená lesní a vyhlídková kavárna, a stejně jako se často ztrácí v temnu a mlze vrcholek zalesněného kopce, odkud se za klidnějších časů dívávali do kraje lázeňští výletníci.

Všechno jako by odtud bylo vzdáleno.

I ta válka, která tehdy - před šedesáti roky - končila a skončila.